O zpěvačce Caroline Rose a její tvorbě bych vám ráda pověděla něco víc, ale faktem je, že jsem ji náhodně objevila na konci minulého roku a kromě jednoho singlu, který mi vygeneroval playlist na Spotify ("Jeannie Becomes a Mom"), ji prakticky vůbec neznám. Letos jí vyšla už pátá studiovka "The Art of Forgetting", která se podle všeho odlišuje od předcházejících počinů odklonem z popu k indie folku/rocku a artu.
Druhý singl "Miami" je dojemné rozloučení s neopětovanou láskou i nemilosrdné přijetí sebe sama. Uvědomění, že život nikdy nebude lehčí a my jím nakonec musíme nějak projít. Zavádí nás do pokoje kdesi v Miami, kam se i přes zatažené závěsy dere zlatavé floridské slunce a kde společně s hlavní hrdinkou konečně přijímáme odmítnutí druhé osoby...
"You know you never knew my worth. Honestly, neither did I."
"Měla jsem pocit, že jsem v sobě tak dlouho potlačovala emoce a snažila se vypadat v pohodě, protože jsem si uvnitř připadala jako totální vyděděnec. Zapomněla jsem, jak milovat sama sebe, a bylo to pravděpodobně docela srdcervoucí sledovat to," řekla o songu jeho autorka.
"This is the hard part, the part that they don't tell you about. There is the art of loving. This is the art of forgetting how." Nádhera.
Najdete na: The Art of Forgetting (2023)
Také by se vám mohlo líbit: Anna Calvi - Strange Weather (feat. David Byrne), Beach House - Silver Soul, Sharon Van Etten - Your Love Is Killing Me
Když jsem poprvé slyšela "Go", byl to jeden z těch nepříjemných WTF momentů. Směr, kterým se Grimes na svém novém materiálu ubírala, se mi absolutně nelíbil. Teda takhle. Proti popíku pochopitelně nic nemám, ale ten z dílny Grimes se mi prostě nezamlouval.
Stačilo však pár dalších poslechů, aby se skladba stala mou závislostí a úplně nejoblíbenějším trackem roku 2014. "Go" byla původně napsána pro Rihannu a podle toho taky zní. Jak už ale dnes víme, předznamenávala novou hudební éru této nevyzpytatelné kanadské hudebnice.
Singl se dočkal videoklipu z dílny Grimes a jejího bratra a také tentokrát uspokojil oko nejednoho náročného diváka. Sourozenecké duo se nechalo inspirovat videohrou "Metal Gear", filmovou sérií "X-Men" nebo "Dunou" Davida Lynche. Výsledkem je - dle jejich slov - abstraktní ekvivalent k "Božské komedii" Dante Alighieriho a jednotlivým kruhům Pekla.
Najdete na: Go (2014)
Také by se vám mohlo líbit: Iggy Azalea - Work, Frank Ocean - Pyramids, Grimes - Genesis
Znáte ten pocit, když některý song posloucháte jednu dobu v kuse, pak to ustane, několik let ho neslyšíte a pak ho zase objevíte? Přesně to se mi před pár dny stalo s touhle živočišnou vypalovačkou "What Went Down" ze stejnojmenného alba Foals, které k mému velkému překvapení vyšlo už v roce 2015. Pro mě je to totiž soundtrack jara 2016.
"They threw me a party, there was no one around."
V rámci přípravy na červnový koncert v Praze jsem si na Spotify vytvořila playlist. "What Went Down" byl pro mě podle názvu jeden z těch známějších songů, ale teprve až jsem si ho pustila, mi došlo, jak moc známý je! Vlastně mě fascinuje, jak můžete jedním songem naprosto žít, a stejně definitivně ho poté zase vypustit z hlavy. Můj starý blog mi říká, že to nebyla láska na první poslech, ale propadla jsem mu teprve až po živém provedení na tehdejších cenách NME. A teď už si na všechno vzpomínám.
Vzpomínám si, proč mě ta píseň tak oslovila (kromě nakažlivého dravého rocku), vzpomínám si, kdo byl tehdy můj apple of my eye, že when I see a man, I see a liar, a taky už vím, že mé tehdejší trápení, to, které jsem si promítla do textu, už vůbec není aktuální, což mi zase dává naději. A to je naděje i pro vás všechny.
"I tried and I tried and I was never the same. So no longer felt love and I'm forever changed."
A jo, sakra! Vždyť je to taky na soundtracku mé (stále nevydané) knihy!
Najdete na: What Went Down (2015)
Také by se vám mohlo líbit: Foals - Inhaler, White Lies - Fire And Wings, The Walkmen - The Rat
"Panebože, to je tak strašně moc dobrej track! To snad ani není možný." Před nedávnem jsem si po dlouhé době pustila klip "March Of The Pigs" a jak to už tak bývá pod vlivem omamných látek (čti vína), nemohla jsem vyjít z údivu, jak neskutečně parádní věc to je. Protože je! Je to jedna z nejlepších nahrávek alternativních devadesátek a pravděpodobně můj nejoblíbenější song Nine Inch Nails, i když kvalitativně seřazovat jejich tvorbu úplně nedokážu.
Je to taky jeden z prvních songů, které jsem si v šestnácti od NIN pustila... Okej, to kecám. Úplně první byly "Dead Souls" a desky "With Teeth" a "Year Zero". "March Of The Pigs" je první věc, kterou jsem si pustila z éry starých NIN. Jak svému šestnáctiletému já nyní závidím; tak ráda bych to všechno zase objevovala od začátku!
"All the pigs are all lined up, I give you all that you want."
O něco méně si závidím ty temné časy, kterými jsem si tehdy procházela a kterým mi NIN (a třeba taky Joy Division, The Cure nebo Marilyn Manson) dělali hudební doprovod. Nehledejte za tím nic tragického, prostě se jen do mého života vkradla depresivní fáze. A už nikdy z něho nezmizela.
"March Of The Pigs" reprezentuje vzteklou, chaotickou a zběsilou tvář kapely. Skvěle ho doplňuje videoklip Petera Christophersona, který se točil na jeden zátah (ovšem na více pokusů). Dějový minimalismus v klipu vyvažuje na straně druhé jinak introvertní Trent, který je jako vždy při živých vystoupeních v amoku a odhazuje jeden mikrofon za druhým. Zkrátka NIN bez velkých uměleckých kliček, v celé své opravdovosti, odhalující tvrdé jádro uvnitř. Zajímavě mohla dopadnout i další roztočená verze klipu, jehož část můžeme znát alespoň díky DVD Closure.
Najdete na: The Downward Spiral (1994)
Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Wish, 16Volt - American Porn Song, Marilyn Manson - Get Your Gunn
Že je "Blue Weekend" ojedinělá deska, dokazuje i to, že se stále nemůžu rozhodnout, který moment mám na ní nejradši Je to punkrockový mejdan "Play The Greatest Hits"? Kalifornské pábení "Delicious Things"? Anebo otvírák "The Beach"? (Nebo něco úplně jiného?) Uznávám, takhle to mám s Wolf Alice pokaždé. S jejich alby žiju dlouhé měsíce/roky po vydání a v různých etapách života se nacházím v různých skladbách. Poslední měsíce u mě jednoznačně vede právě "The Beach".
"When will we three meet again? In thunder, lightning, in rain."
Pamatuju si to jako dnes. Byl slunečný páteční podvečer na začátku června před dvěma lety, když se mi do uší poprvé rozeznělo to jemné vybrnkávání. Seděla jsem na balkoně a pro ten vzácný okamžik jsem si nalila i nějaké levné víno z večerky. Nové album Wolf Alice po čtyřech předlouhých letech! Kolik věcí se za tu dobu změnilo. Když jsem poprvé poslouchala předcházející "Visions Of A Life", zrovna jsem u babičky uklízela. Dnes babička nežije a v tom domě jsem už pět let nebyla... Ale to je jiný příběh.
Teď jsme už v roce 2021 a já se zaposlouchávám do prvních tónů "The Beach", podle mě jednoho z nejlepších otvíráků, které jsem měla tu čest slyšet. Tehdy jsem ještě netušila, že stojím na okraji vzácného životního období překypujícího zážitky a radostí. (A jo, něco podobného jsem psala už tady, ale já za to nemůžu. Rok 2021 prostě takovej byl!) Den po vydání "Blue Weekend" jsem se ani nevím jak ocitla na šíleném večírku u někoho v bytě. Když jsem po desáté dopoledne v obzvláště parnou neděli mířila na bus domů, cestou mi v hlavě zněly všechny ty nové melodie a já litovala, že nemám sluchátka, abych si je mohla pustit. To byla taky první věc, kterou jsem po návratu udělala. Bála jsem se, že si kvůli následné kocovinové depce ty songy zase zprotivím. Jenže tenhle den byl jenom jeden z mnoha. Za týden byl už dávnou minulostí, protože se staly další věcí a já byla na jiných akcích a setkávala se s dalšími lidmi. A "Blue Weekend" mi byl ochotným soundtrackem do pozadí - ani to jsem toho červnového večera ještě nemohla tušit. Jak moc se mnou ta deska splyne. A že některé texty budou skoro doslova kopírovat můj život. Kolikrát se vám takové věci dějí?
"Let me off, let me in. Let others battle, we don't need to battle and we both shall win."
Zatím ale nechme za sebou fantaskní večírek kdesi v Los Angeles (nebo třeba v Praze), prázdný dům, který prosvětluje měsíční světlo, nebo kuchyň, ve které se tančilo na nejlepší hity. Zatím jsme stále na začátku. Na scénu rozvážně nastupuje kytara, přidává se hlas Ellie, která cituje první verše ze Shakespeareova Macbetha. Připojují se další nástroje, atmosféra se prohlubuje. Kytarová bomba pokojně tiká, až v druhé půli za doprovodu sboru a orchestru vybuchuje v grandiózní finále.
"The Beach" je songem o přátelství, odpuštění, radosti i smutku. "The Beach" je letní nadechnutí, podzimní nostalgie, zimní melancholie a jarní naděje. I close my eyes and imagine I'm not there...
Najdete na: Blue Weekend (2021)
Také by se vám mohlo líbit: Honeyblood - Braid Burn Valley, Wolf Alice - The Last Man On Earth, Caroline Ross - Love / Lover / Friend
Sedmiminutová punkrocková opera skládající se ze dvou částí Dead End a Justice. První vypovídá o drsném životě zkažené mládeže, druhá o ještě drsnějším zabásnutí a následném útěku. Klasická rock'n'rollová klišé? Jasně, že jo! Nebo jste si snad mysleli, že Cherie Curie přišla do Runaways z ulice?
Ten song je ale geniální, od konceptu až po text, a člověku se chce jen stěží věřit, že za ním stojí zrovna tyhle šestnáctileté muzikantky. A závěrečné vyvrcholení? Poslední scéna z Butch Cassidy and the Sundance Kid hadr!
Jak to, že tuhle skladbu skoro nikdo nezná!?
Najdete na: The Runaways (1976)
Také by se vám mohlo líbit: The Runaways - Cherry Bomb, Suzi Quatro - The Wild One, Joan Jett - Bad Reputation
Pokud budete chtít být správným pankáčem, pravděpodobně budete mít na nohou glády, na batohu pár placek s britskými vlaječkami, všude budete vyřvávat, že "Sid Vicious byl nevinnej" a vaší nejoblíbenější písničkou bude profláklá "Anarchy In The U.K.", popřípadě "God Save The Queen" a její nooooou fjůčr.
Pokud budete chtít i něco víc než se jenom schovávat za drsnou pózu, třeba stát se skutečným posluchačem tohoto hudebního směru, pustíte si možná i další skladby z legendární placky "Nevermind The Bollocks". A třeba zjistíte, že největším hitem party okolo Johna Lydona aka Johnnyho Rottena není skladba vyzývající ke spasení královny nebo pojednávající o filozofii nachcat se a ničit, ale tahle vypalovačka. Vykradený riff od ABBY a text, který je dokonalým manifestem prázdné punkové generace, působivě dokazuje, jaká je v jednoduchosti síla.
"There's no point in asking, you'll get no reply. Just remember I don't decide."
Text nahoře psalo mé mladší já. Něco propracovanější od mého staršího já si přečtěte zde. Líp tu punkovou horečku už nepopíšu.
Najdete na: Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols (1977)
Také by se vám mohlo líbit: Mekons - Where Were You, The Clash - London Calling, Richard Hell - Blank Generation.
.png)
