V roce 2015 vydali britští indie rockeři druhou studiovou nahrávku "Mothers", na které překopali svůj styl a kytarovou devasátkovou nostalgii vyměnili za syntezátory, opulentnost a radost ze života. A protože právě gradace je vlastnost, která prostupuje celou deskou, závěrečná skladba je skutečným vyvrcholením tvůrčích sil formace.
"Hear the 303 and break free!"
"Fueiho Boogie", jako odkaz na nesmyslný Fueiho zákon, který znemožňoval návštěvníkům japonských klubů tančit po půlnoci, je tou nejambicióznější věcí, jež pětice kdy vydala. Osmiminutové futuristické disko je jako napěchovaný papiňák a s přibývajícími minutami odkrývá další a další polohy. (Je to vlastně takové acidové "Sea Within A Sea".) Napětí, kdy nemůžete tančit, ale basy, divoce přeblikávajicí jako neony nočního Tokia, se vám zarývají do nervové soustavy, je skoro hmatatelné a sílí s každou novou odzpívanou větou. "Nebudeme končit o půlnoci! Nemůžete nám zakázat náš styl!" zní poslední věta druhé sloky a hudebníci následně už nepotlačují své emoce a naplno rozjíždějí boogie, které se v úplném závěru láme do raveového šílenství.
Kdyby podobnou věc vydali Swim Deep z debutu, mysleli byste si, že si dělají legraci. Podobný konec ale už nemůže být pro "Mothers" příznačnější. Kapela s ní otevřela nové hudební světy a svůj potenciál nechala rozletět do všech stran.
Najdete na: Mothers (2015)
Také by se vám mohlo líbit: The Horrors - Sea Within A Sea, Conan Grey - Never Ending Song, Swim Deep - To My Brother
O zpěvačce Caroline Rose a její tvorbě bych vám ráda pověděla něco víc, ale faktem je, že jsem ji náhodně objevila na konci minulého roku a kromě jednoho singlu, který mi vygeneroval playlist na Spotify ("Jeannie Becomes a Mom"), ji prakticky vůbec neznám. Letos jí vyšla už pátá studiovka "The Art of Forgetting", která se podle všeho odlišuje od předcházejících počinů odklonem z popu k indie folku/rocku a artu.
Druhý singl "Miami" je dojemné rozloučení s neopětovanou láskou i nemilosrdné přijetí sebe sama. Uvědomění, že život nikdy nebude lehčí a my jím nakonec musíme nějak projít. Zavádí nás do pokoje kdesi v Miami, kam se i přes zatažené závěsy dere zlatavé floridské slunce a kde společně s hlavní hrdinkou konečně přijímáme odmítnutí druhé osoby...
"You know you never knew my worth. Honestly, neither did I."
"Měla jsem pocit, že jsem v sobě tak dlouho potlačovala emoce a snažila se vypadat v pohodě, protože jsem si uvnitř připadala jako totální vyděděnec. Zapomněla jsem, jak milovat sama sebe, a bylo to pravděpodobně docela srdcervoucí sledovat to," řekla o songu jeho autorka.
"This is the hard part, the part that they don't tell you about. There is the art of loving. This is the art of forgetting how." Nádhera.
Najdete na: The Art of Forgetting (2023)
Také by se vám mohlo líbit: Anna Calvi - Strange Weather (feat. David Byrne), Beach House - Silver Soul, Sharon Van Etten - Your Love Is Killing Me
Znáte ten pocit, když některý song posloucháte jednu dobu v kuse, pak to ustane, několik let ho neslyšíte a pak ho zase objevíte? Přesně to se mi před pár dny stalo s touhle živočišnou vypalovačkou "What Went Down" ze stejnojmenného alba Foals, které k mému velkému překvapení vyšlo už v roce 2015. Pro mě je to totiž soundtrack jara 2016.
"They threw me a party, there was no one around."
V rámci přípravy na červnový koncert v Praze jsem si na Spotify vytvořila playlist. "What Went Down" byl pro mě podle názvu jeden z těch známějších songů, ale teprve až jsem si ho pustila, mi došlo, jak moc známý je! Vlastně mě fascinuje, jak můžete jedním songem naprosto žít, a stejně definitivně ho poté zase vypustit z hlavy. Můj starý blog mi říká, že to nebyla láska na první poslech, ale propadla jsem mu teprve až po živém provedení na tehdejších cenách NME. A teď už si na všechno vzpomínám.
Vzpomínám si, proč mě ta píseň tak oslovila (kromě nakažlivého dravého rocku), vzpomínám si, kdo byl tehdy můj apple of my eye, že when I see a man, I see a liar, a taky už vím, že mé tehdejší trápení, to, které jsem si promítla do textu, už vůbec není aktuální, což mi zase dává naději. A to je naděje i pro vás všechny.
"I tried and I tried and I was never the same. So no longer felt love and I'm forever changed."
A jo, sakra! Vždyť je to taky na soundtracku mé (stále nevydané) knihy!
Najdete na: What Went Down (2015)
Také by se vám mohlo líbit: Foals - Inhaler, White Lies - Fire And Wings, The Walkmen - The Rat
Že je "Blue Weekend" ojedinělá deska, dokazuje i to, že se stále nemůžu rozhodnout, který moment mám na ní nejradši Je to punkrockový mejdan "Play The Greatest Hits"? Kalifornské pábení "Delicious Things"? Anebo otvírák "The Beach"? (Nebo něco úplně jiného?) Uznávám, takhle to mám s Wolf Alice pokaždé. S jejich alby žiju dlouhé měsíce/roky po vydání a v různých etapách života se nacházím v různých skladbách. Poslední měsíce u mě jednoznačně vede právě "The Beach".
"When will we three meet again? In thunder, lightning, in rain."
Pamatuju si to jako dnes. Byl slunečný páteční podvečer na začátku června před dvěma lety, když se mi do uší poprvé rozeznělo to jemné vybrnkávání. Seděla jsem na balkoně a pro ten vzácný okamžik jsem si nalila i nějaké levné víno z večerky. Nové album Wolf Alice po čtyřech předlouhých letech! Kolik věcí se za tu dobu změnilo. Když jsem poprvé poslouchala předcházející "Visions Of A Life", zrovna jsem u babičky uklízela. Dnes babička nežije a v tom domě jsem už pět let nebyla... Ale to je jiný příběh.
Teď jsme už v roce 2021 a já se zaposlouchávám do prvních tónů "The Beach", podle mě jednoho z nejlepších otvíráků, které jsem měla tu čest slyšet. Tehdy jsem ještě netušila, že stojím na okraji vzácného životního období překypujícího zážitky a radostí. (A jo, něco podobného jsem psala už tady, ale já za to nemůžu. Rok 2021 prostě takovej byl!) Den po vydání "Blue Weekend" jsem se ani nevím jak ocitla na šíleném večírku u někoho v bytě. Když jsem po desáté dopoledne v obzvláště parnou neděli mířila na bus domů, cestou mi v hlavě zněly všechny ty nové melodie a já litovala, že nemám sluchátka, abych si je mohla pustit. To byla taky první věc, kterou jsem po návratu udělala. Bála jsem se, že si kvůli následné kocovinové depce ty songy zase zprotivím. Jenže tenhle den byl jenom jeden z mnoha. Za týden byl už dávnou minulostí, protože se staly další věcí a já byla na jiných akcích a setkávala se s dalšími lidmi. A "Blue Weekend" mi byl ochotným soundtrackem do pozadí - ani to jsem toho červnového večera ještě nemohla tušit. Jak moc se mnou ta deska splyne. A že některé texty budou skoro doslova kopírovat můj život. Kolikrát se vám takové věci dějí?
"Let me off, let me in. Let others battle, we don't need to battle and we both shall win."
Zatím ale nechme za sebou fantaskní večírek kdesi v Los Angeles (nebo třeba v Praze), prázdný dům, který prosvětluje měsíční světlo, nebo kuchyň, ve které se tančilo na nejlepší hity. Zatím jsme stále na začátku. Na scénu rozvážně nastupuje kytara, přidává se hlas Ellie, která cituje první verše ze Shakespeareova Macbetha. Připojují se další nástroje, atmosféra se prohlubuje. Kytarová bomba pokojně tiká, až v druhé půli za doprovodu sboru a orchestru vybuchuje v grandiózní finále.
"The Beach" je songem o přátelství, odpuštění, radosti i smutku. "The Beach" je letní nadechnutí, podzimní nostalgie, zimní melancholie a jarní naděje. I close my eyes and imagine I'm not there...
Najdete na: Blue Weekend (2021)
Také by se vám mohlo líbit: Honeyblood - Braid Burn Valley, Wolf Alice - The Last Man On Earth, Caroline Ross - Love / Lover / Friend
"I Can't Pretend" od The Drums je moje srdcovka. To je možná zbytečné zmiňovat, když je tenhle blog přece o samých mých srdcovkách. Tak jinak - "I Can't Pretend" je moje srdcovka. Jednou jsem o ní napsala: "Pokud se dožiju doby za nějakých x let a zeptáte se mě na rok 2014, 'I Can't Pretend' bude vždycky znělkou, která se mi okamžitě rozezní v hlavě." Je to tak. Když si ji dneska pouštím, jsem zase tam. 'I Can't Pretend" byla hymnou mých tehdejších dní. Což je o něco míň cool, než to zní.
Byl to rok, kdy zabili Jamese Foleyho. Byla jsem prvním rokem na brigádě na zmrzlině a zažívala další ze svých existenciálních krizí. Haha. Jsem zkrátka ten nejvíc stereotypní emočně nestabilní spisovatel. Mimo jiné jsem tehdy dala košem..., eh, buďme přesní v termínech, prostě jsem tehdy úplně normálně vyghostovala (fuj!) jednoho kluka. Je to hnus, za který se dneska stydím, ale budiž mi omluvou, že jsem tehdy měla hlavně problémy sama se sebou (ne, že by to dnes bylo lepší, HAHA) a nevěděla, jak jinak situaci čelit.
"It's too hard to begin when you know it will end. And if you've got a friend, you better leave with him."
Po téhle zkušenosti jsem o sobě začala mít vážné pochybnosti. Pravda totiž byla, že o toho člověka jsem měla původně zájem. To já všechno zinscenovala. A při prvních náznacích nejistoty utekla. Tehdy mi došla docela děsivá skutečnost - že to tak bude vždycky. Vždycky se budu zamilovávat do lidí, a když zjistím, že by to mohlo být opětované, uteču. Nebylo to poprvé, dělo se mi to pořád. Na stranu druhou, co jsem měla dělat? Neumím předstírat. A nedokážu být s člověkem, se kterým být nechci, abych si jenom odškrtla nějakou společenskou kolonku. Proto jsem se tolik zhlédla v tomto veselo-pochmurném songu.
Podle zpěváka Jonnyho je o tom, že se ve svém životě zbavíte nesmyslů a uvolníte cestu věcem, které vám dávají smysl. Jak moc těm slovům teď rozumím. V poslední době mám přesně ten pocit. Že věčně jenom předstírám. Sedíte ve společnosti lidí, ve které byste nejradši nebyli, a předstíráte. Že jste úplně normální. Nic vás netrápí. A máte pravděpodobně nulový citový svět. Víte, že si to o vás všichni myslí a necháváte je v tom. Přitom byste nejradši vyskočili na stůl a prostě jenom křičeli. Třeba. Protože máte už všeho po krk a jste úplný opak toho, co si o vás všichni myslí. Když si tohle uvědomíte, napadne vás: "Kolik lidí to má asi úplně stejně jako já? Kolik lidí jsem si po vzoru společenských zvyklostí opatřil nálepkami, které se absolutně neshodují s realitou, tím, co je uvnitř?"
"When everyone wants to dance, I can't stand up. I know that I need love, but I can't pretend."
Pojďme konečně ke skladbě samotné. "I Can't Pretend" je indiepopový klenot s architekturou, před níž smekám a kochám se její genialitou. Všechno to pěkně odsýpá, muzikanti jedou podle přesně vyměřené šablony předrefrén-refrén-sloka až k závěrečné katarzi a posluchači servírují uhlazenou souhru syntetických smyčců a řezavých kytar. Víte, jak se říká, že ty nejlepší věci jsou ty nejjednodušší? Tohle je přesně ten případ. Není to žádná instantní hitovka ani mistrovství světa v originálnosti. Člověk tomu ale dá první, druhý, třetí poslech. A nakonec si možná stejně jako já řekne: "Panebože, tohle je dokonalý!"
Tentokrát musím upozornit i na videoklip, který jsem v roce 2014 dala na 4. místo svého osobního žebříčku. Ani ve vizuální podobě písně se nedočkáte srdcervoucích příběhů a filmařských experimentů. Ale i přesto - to načasování jednotlivých obrazů, střih, barvy (a cool hadry!). Nepamatuju lepší fúzi skladby a obrazu. Pusťte si to.
PS: Celé album je inspirováno románem Kouzelný vrch Thomase Manna. Celkem složitá, ale kvalitní četba, které jsem obětovala tři měsíce svého života. Jsem ráda, že jsem se k této knížce díky nahrávce The Drums dostala.
Najdete na: Encyclopedia (2014)
Také by se vám mohlo líbit: The Drums - I Don't Know How To Love, The Smiths - How Soon Is Now?, Richard Ashcroft - This Is How It Feels
Mám takovou zajímavou vlastnost promeškávat zajímavá alba v době jejich vydání. "Hurry Up..." od M83, první díl měsíční trilogie Kida Cudiho nebo Kendrickovo "Good Kid, M.A.A.D City" - ty všechny a ještě desítky dalších jsem objevila až s prošlou lhůtou. Což samo o sobě ničemu nevadí, ale občas není špatný něco hajpovat, když to hajpuje i celý širý bdělý svět. S Yuck a jejich eponymním debutem je to trochu jiný příběh. Výjimečně jsem byla při smyslech a tu desku jsem objevila v době, když jsem ji objevit měla. Tedy v roce 2011. To, že člověk vnímá, neznamená ale, že skutečně vnímá, jestli mě chápete. Po krátkém flirtu jsem si album z počítače zase smazala. Stejně jsem čas od času dostala chuť na vypalovačku "Get Away". A nikdy jsem se nepřestávala divit, yuck Briti dokážou udělat takhle amerikánský zvuk. Dodnes mi prostě nenamluvíte, že ta kapela není doopravdy z USA, kašlu vám na Wikipedii.
"Panoramic view, that's one thing I won't do.."
Loni se ale něco změnilo. Ráda bych řekla, že za to mohla nějaká událost, která mě opět donutila dát si "Get Away" do sluchátek, ale mám dojem, že to byla prostě jenom další random chuť si tu písničku poslechnout. A najednou jsem dostala chuť si po letech poslechnout taky celé album a stal se zázrak - ta deska byla ve skutečnosti vý-bor-ná! Vůbec si nezasloužila po pár týdnech skončit v koši počítače; zasluhovala si být součástí mých souborů navždy! A ten song? Okej, dělat žebříčky nejoblíbenějších skladeb ever je dost nevděčná práce, takováhle rozhodnutí po mně nechtějte, ale můžu říct, že je v první trojce? Ne, protože je spíš v první dvojce! Song z roku 2011 se stal soundtrackem mého léta 2017. Na stranu druhou proč ne, když Yuck můžou být zase nejlepší devadesátkovou kapelou 10's? (a nemůžu si odpustit sdílet i tento dobový článek, jehož pointu ani po těch letech nechápu, ale pořád se mi strašně moc líbí. Některé odkazy jsou bohužel již nefunkční...)
"Not even the pain kicks in, tell me when the pain kicks in..."
I když vydali ještě další dvě nahrávky, pro mě jsou (stejně jako třeba Sex Pistols) skupinou jednoho alba. S odchodem zpěváka Daniela Blumberga (aka mladého Bob Dylana) v roce 2013 odešlo i to, co Yuck činilo natolik exkluzivními. Duch debutu se zkrátka vytratil a z Yuck je dnes už jen průměrné alternativně-rockové uskupení nerozpoznatelné od mnoha dalších. Co se dá dělat. Nám 90's kids bylo holt předurčeno jenom vzpomínat na devadesátkové kapely, které si ani nepamatujeme. AMEN.
PS: A zrovna teď jsem zjistila, že Blumbergovi letos vyšla sólo nahrávka. A zní to celkem dobře..., ok, poslouchám teprve první písničku, ale je prostě fajn slyšet po letech zase jeho hlas. Je to kluk šikovnej, dejte šanci i jemu.
Najdete na: Yuck (2011) Také by se vám mohlo líbit: Tired Lion - I Don't Think You Like Me, Violent Soho - Saramona Said, Smashing Pumpkins - 1979
