"Panebože, to je tak strašně moc dobrej track! To snad ani není možný." Před nedávnem jsem si po dlouhé době pustila klip "March Of The Pigs" a jak to už tak bývá pod vlivem omamných látek (čti vína), nemohla jsem vyjít z údivu, jak neskutečně parádní věc to je. Protože je! Je to jedna z nejlepších nahrávek alternativních devadesátek a pravděpodobně můj nejoblíbenější song Nine Inch Nails, i když kvalitativně seřazovat jejich tvorbu úplně nedokážu.
Je to taky jeden z prvních songů, které jsem si v šestnácti od NIN pustila... Okej, to kecám. Úplně první byly "Dead Souls" a desky "With Teeth" a "Year Zero". "March Of The Pigs" je první věc, kterou jsem si pustila z éry starých NIN. Jak svému šestnáctiletému já nyní závidím; tak ráda bych to všechno zase objevovala od začátku!
"All the pigs are all lined up, I give you all that you want."
O něco méně si závidím ty temné časy, kterými jsem si tehdy procházela a kterým mi NIN (a třeba taky Joy Division, The Cure nebo Marilyn Manson) dělali hudební doprovod. Nehledejte za tím nic tragického, prostě se jen do mého života vkradla depresivní fáze. A už nikdy z něho nezmizela.
"March Of The Pigs" reprezentuje vzteklou, chaotickou a zběsilou tvář kapely. Skvěle ho doplňuje videoklip Petera Christophersona, který se točil na jeden zátah (ovšem na více pokusů). Dějový minimalismus v klipu vyvažuje na straně druhé jinak introvertní Trent, který je jako vždy při živých vystoupeních v amoku a odhazuje jeden mikrofon za druhým. Zkrátka NIN bez velkých uměleckých kliček, v celé své opravdovosti, odhalující tvrdé jádro uvnitř. Zajímavě mohla dopadnout i další roztočená verze klipu, jehož část můžeme znát alespoň díky DVD Closure.
Najdete na: The Downward Spiral (1994)
Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Wish, 16Volt - American Porn Song, Marilyn Manson - Get Your Gunn
Že je "Blue Weekend" ojedinělá deska, dokazuje i to, že se stále nemůžu rozhodnout, který moment mám na ní nejradši Je to punkrockový mejdan "Play The Greatest Hits"? Kalifornské pábení "Delicious Things"? Anebo otvírák "The Beach"? (Nebo něco úplně jiného?) Uznávám, takhle to mám s Wolf Alice pokaždé. S jejich alby žiju dlouhé měsíce/roky po vydání a v různých etapách života se nacházím v různých skladbách. Poslední měsíce u mě jednoznačně vede právě "The Beach".
"When will we three meet again? In thunder, lightning, in rain."
Pamatuju si to jako dnes. Byl slunečný páteční podvečer na začátku června před dvěma lety, když se mi do uší poprvé rozeznělo to jemné vybrnkávání. Seděla jsem na balkoně a pro ten vzácný okamžik jsem si nalila i nějaké levné víno z večerky. Nové album Wolf Alice po čtyřech předlouhých letech! Kolik věcí se za tu dobu změnilo. Když jsem poprvé poslouchala předcházející "Visions Of A Life", zrovna jsem u babičky uklízela. Dnes babička nežije a v tom domě jsem už pět let nebyla... Ale to je jiný příběh.
Teď jsme už v roce 2021 a já se zaposlouchávám do prvních tónů "The Beach", podle mě jednoho z nejlepších otvíráků, které jsem měla tu čest slyšet. Tehdy jsem ještě netušila, že stojím na okraji vzácného životního období překypujícího zážitky a radostí. (A jo, něco podobného jsem psala už tady, ale já za to nemůžu. Rok 2021 prostě takovej byl!) Den po vydání "Blue Weekend" jsem se ani nevím jak ocitla na šíleném večírku u někoho v bytě. Když jsem po desáté dopoledne v obzvláště parnou neděli mířila na bus domů, cestou mi v hlavě zněly všechny ty nové melodie a já litovala, že nemám sluchátka, abych si je mohla pustit. To byla taky první věc, kterou jsem po návratu udělala. Bála jsem se, že si kvůli následné kocovinové depce ty songy zase zprotivím. Jenže tenhle den byl jenom jeden z mnoha. Za týden byl už dávnou minulostí, protože se staly další věcí a já byla na jiných akcích a setkávala se s dalšími lidmi. A "Blue Weekend" mi byl ochotným soundtrackem do pozadí - ani to jsem toho červnového večera ještě nemohla tušit. Jak moc se mnou ta deska splyne. A že některé texty budou skoro doslova kopírovat můj život. Kolikrát se vám takové věci dějí?
"Let me off, let me in. Let others battle, we don't need to battle and we both shall win."
Zatím ale nechme za sebou fantaskní večírek kdesi v Los Angeles (nebo třeba v Praze), prázdný dům, který prosvětluje měsíční světlo, nebo kuchyň, ve které se tančilo na nejlepší hity. Zatím jsme stále na začátku. Na scénu rozvážně nastupuje kytara, přidává se hlas Ellie, která cituje první verše ze Shakespeareova Macbetha. Připojují se další nástroje, atmosféra se prohlubuje. Kytarová bomba pokojně tiká, až v druhé půli za doprovodu sboru a orchestru vybuchuje v grandiózní finále.
"The Beach" je songem o přátelství, odpuštění, radosti i smutku. "The Beach" je letní nadechnutí, podzimní nostalgie, zimní melancholie a jarní naděje. I close my eyes and imagine I'm not there...
Najdete na: Blue Weekend (2021)
Také by se vám mohlo líbit: Honeyblood - Braid Burn Valley, Wolf Alice - The Last Man On Earth, Caroline Ross - Love / Lover / Friend
(Všechna jména a příjmení následujícího textu jsou změněná. Jinak je všechno bohužel pravda.)
(...) Druhý den jsem na rovině už moc nepadala, pumy (sic) byly mou radostí a svah jsem sjížděla bez hůlek, aniž bych hodila stola1. Krev mi ale pila Jana. Ta do mě furt hučela, že lyžovat pluhem není lyžování, a snažila se mě učit lyžovat '"normálně". Do piče! Ona lyžuje od dětství a, kurva, ono se to pak lehce říká a ukazuje! A když mně to furt nešlo a ona na moje připomínky, že mi to stačí takhle ("Tohle není lyžování!"), že mi to k ničemu nebude ("Lyžovat musíš umět!" Musím!?), že se stejně už nikdy na hory nedostanu ("Tak proč jsi sem jela!?"), už křičela, opět mi bylo do breku. A pak, že mě předá Pospíšilovi. Ten se divil, co se děje, že jsem včera dělala pěkné zatáčky. Jana mu předvedla, jak "hrozně" lyžuju a on že: "Pěkný pluh." Nepřerazili byste ji!? Tak jsem se nasrala, všem jsem ujela, na všechny fuckovala a jela si to pěkně po svém bez hůlek několikrát po svahu. FUCK OFF!
(...)
Na pokoji jsem byla se Sylvou, Míšou a ještě jednou holkou. Z Jany mě často hrabalo. Ještě jsem o tom nepsala, ale v poslední době jsme se dost hádaly. Ona je totiž člověk: 1.) strašně náladový; když má dobrou náladu, tak člověk, aby se z ní zbláznil, když má špatnou náladu, tak se všichni kolem ní musí zase nejspíš přetrhnout, 2.) kterej musí mít vždycky pravdu a poslední slovo, 3.) strašně si věřící, což je taky na zhrábnutí. Při jedné večeři jsem se s ní už normálně pohádala. Ona je fakt úplná blbka. Cosi začala, že nemá ráda, když někdo pomlouvá lidi, které nezná, jak jsem třeba já nadávala na Coufalku (jenže já ji znala dost dobře). Já na to, že každej má snad právo na svůj názor a ať laskavě zase nenadává jen mně, když to říkala i Sylva. Ona, že u Sylvy aspoň vidí, že to už pochopila, no to jsem málem spadla ze židle! Já padám! Není tak náhodou Sylva ten věčně nespokojený člověk, kterej na všechny nadává!? Já jsem kdysi dávno pronesla cosi o Coufalce, Sylva na ni měla kecy furt, ale špatnej člověk jsem tu zase já! To už jsem se teda nasrala, cosi jsem jí řekla, už ani nevím co, a s výrokem, že prostě musí mít vždycky pravdu, jsem odešla od stolu. To ale nebyl konec všeho… Ona se nám ten večer ještě nastěhovala do pokoje!
Donesla si matračku a spala na zemi. Měla v úmyslu tam spát i zbylé tři noci. Ten večer pro mě nastala naprostá krize. Být někde o samotě, normálně bych se mega rozbulela. Však jsem si taky myslela, že mě klepne, jak pořád dokola mlela pantem o Maďarech2. Začala jsem nenávidět její hlas a hnusil se mi způsob jejího vyjadřování. Na další den to opravdu vypadalo, jako by se tam nastěhovala. Pořád měla ty svoje kecy, skákala po postelích a dělala machírky. Nedalo se to vydržet, a tak jsem na protest odešla do společenské místnosti na TV. Přála jsem si, ať se něco stane, páč mi bylo jasný, že další noc s Janou nepřežiju. A pak se stal zázrak! Na Óčku pustili GC. Normálně byste nevěřili, co s člověkem dokáže hudba udělat. Jako bych se opět vrátila do obrazu. Došlo mi, že žiju GC life. Že semhle patřím. Lidi, dyť já úplně zapomněla na GC a jejich filozofii The Anthem! GC mi opět dali naději, jako to už udělali tolikrát. Před večeří jsem šla ještě chvíli na pokoj a… TO BYSTE NEVĚŘILI! Jana tam ležela na zemi.
Zeptala jsem se, o co jako jde, a ona, že se praštila do topení. Já, jestli nechce pomoct zvednout, ona, že ne, že by se jí udělalo špatně. Pro sebe jsem si říkala: "Holka, co to zase hraješ?" Janička, hypochondr se špatnou náladou, byla opět na scéně! Zašly jsme za zdravotnicí, a nakonec se ukázalo, že tam má jen bouli a byla z toho asi otřesená. PANEBOŽE! Fakt trapka! Tohle bylo zase nějaký divadlo!? Co je to za pičovinu, že když se člověk trochu bouchne do hlavy, leží kvůli tomu na zemi jak přejetej vlakem, pak dlouho spí, a dokonce ještě ráno je z toho v prdeli!? Co to je, sakra!? Aha, sorry! Já zapomněla, že Janička má vysoký a nízký tlak, stále je jí špatně, stále ji bolí hlava atd. atd. atd. Možná, že jí křivdím, ale copak je normální, aby člověk dělal kvůli malé bouli takový rodeo!?
No ať se stalo, co se stalo, faktem bylo, že tu noc spala Jana ve svým pokoji. A mně to bylo všechno jasný. Seděla jsem u TV a přemýšlela, jak se mi to vrátí. Ne, že bych na Janu poslala nějakou kletbu, ale tu noc s námi opravdu nespala, čili moje přání bylo vyslyšeno. A jak známo, člověk nikdy nemá všechno. A tak jsem tak přemýšlela, ale vůbec nic mě nenapadalo. Faktem je, že něco se stalo. A já ještě ten večer s nostalgií vzpomínala, jak pohodový to bylo s Janou… (maybe to be continued)
1.) Oblastní výraz pro "spadnout"..., no dobře, používaly ho asi jen dvě holky. Vzniklo to tak, že kamarádka odněkud pochytila spojení "hodit vrbu", které mi vůbec nedávalo smysl a říkala jsem, že je to stejná blbost, jako kdybych říkala třeba "hodit stola". And here we go! Ohledně té vrby jsem na netu ale nic nenašla, takže kdo ví, co to vlastně znamenalo nebo jak se to mělo říkat. :D
2.) V chatě byli společně s námi ubytovaní Maďaři, respektive Slováci mluvící maďarsky.
Když jsem poprvé uslyšela "Keep Your Hands Off My Girl", byla jsem zděšená. V té době jsem sice už věděla, že Good Charlotte nejsou punk, ale tohle byla jednoduše hrůza a já nevěděla, jestli brečet, nebo svou bývalou nejoblíbenější kapelu definitivně zavrhnout. Jenže víte, jak to někdy bývá. Dáte tomu víc poslechů, zjistíte, že je to vlastně docela poslouchatelný a aniž si to pak stačíte pořádně uvědomit, nenáviděný song je najednou vaším oblíbeným. Jo, jsou tam syňtáky, Joel se tam pokouší o něco na způsob rapování a vyjmenovává tam všechny ty cool značky, což vůbec není punkový, jenže pak se to rozjede, přijdou hutný kytary, mně naskočí husina a "the record keeps playin' the same old song". Můžu to poslouchat pořád dokola a nikdy se mně to neomrzí.
Abych navázala na dramatický úvod aka fragment deníkového zápisku o lyžáku na střední - jo, přesně tenhle song začal hrát na Óčku během mého malého mental breakdownu. Můžete říct, že to byla jen náhoda, ale samozřejmě, že to nebyla náhoda! To, co následovalo, byl hotový deus ex machina, to se prostě nedá jinak vysvětlit. Jestli vám přijde, že náš lyžák byl vyhrocený; ano, byl. V tom textu bych se dneska nepoznala, protože jsem nekonfliktní člověk a žádná drama piča (abychom zůstali u vytříbeného slovníku mého šestnáctiletého já, haha, ne, že by teď byl jiný), ale řekněme, že extrémní lidé vás občas dohání do extrémních situací. A tím bych to asi diplomaticky ukončila.
PS: v tom klipu byla předzvěst mé další éry, ale tehdy jsem o tom ještě nevěděla. Hledej nálepku na Benjiho (dvojče zpěváka) kytaře :)
Najdete na: Good Morning Revival (2007)
Také by se vám mohlo líbit: Good Charlotte - River, Everything Everything - Night Of Long Knives, Foals - What Went Down
