#17: Sleigh Bells - Locust Laced

Miluju, když je hudba paralelou k mému životu. Minulý rok se to některým interpretům podařilo tak dokonale, že mě to děsí dodnes. Mluvím o Billie Eilish. Wolf Alice. A Sleigh Bells. Jako dnes si pamatuju ten večer na konci července, kdy jsem si poprvé pouštěla preview songu "Locust Laced". Samozřejmě to nebylo jenom jednou a samozřejmě jsem z toho byla totálně hotová, vnitřní křik náctileté fanynky, jekot jako v hledišti The Beatles atd. atd. Byli to noví Sleigh Bells po čtyřech nekonečných letech! Tu krátkou ukázku bych si z fleku dokázala představit v upoutávce na novou řadu seriálu k prostřihům jednotlivých scén, které mají divákovi dát jasně najevo, že tahle série bude epická. Já hloupá tehdy ještě nevěděla, že ten seriál bude můj život. A ten večer byl doslova předvečerem jeho nové série. Když se ohlédnu zpátky na své staré já, které tam sedělo na dvoře v křesle, sledovalo oblohu zbarvenou do růžových tónů zapadajícího slunce, některé lidi vůbec neznalo a přemýšlelo o naprosto jiných věcech než dneska, nevím, jestli mu mám závidět. Nebo ho litovat. Anyway.

"Call up the queen! Give us a taste!"

Pamatuju si taky jako dnes, když ten singl o pár dní později vyšel celý. Byla jsem zrovna v Praze, a i když jsem si předtím pochvalovala, jaká je to super náhoda, že mě novinka oblíbené kapely zastihne na mé krátké dovolené, mám dojem, že v ten den mi to úplně vypadlo z hlavy. (Protože mi kvůli mé blbosti ujel bus, narychlo jsem sháněla vlak, který měl samozřejmě zpoždění, byl přeplněný, nefungovala v něm pořádně klimatizace, lidi v něm mě totálně srali, neustále zastavoval, měla jsem asi čtyři hodiny skluz od původního plánu a tak no.) Takže pak bylo velké radosti, když jsem si na to už ubytovaná na hotelu vzpomenula. Třebaže jsem nevěděla, co mám dělat dřív, našla jsem si čas, abych zhlédla videoklip a několikrát za sebou poslechla audio na Spotify, zatímco jsem se chystala ven, snažila se přes Messenger urovnat jeden rodinný spor (LOL), v rámci pregame do sebe klopila dvojku vína a domlouvala se s kámoškou, která taky nestíhala, co a jak. Prostě taková pražská klasička moje. ❤️

Song se mi líbil na první dobrou, ale v tom karlínském hotelovém pokoji to ještě nebyl úplně wow efekt, ke skutečné lásce jsem dospěla teprve časem. Se svou kaskádou nabroušených kytar korunuje zběsilost v srdci, která se na poslední řadovce "Texis" rozhořela znovu silným plamenem. "Cítím se jako dynamit. Cítím, že dnes v noci zemřu," je výstižné shrnutí filozofie Sleigh Bells a jejich znepokojující ambivalence - euforie navenek, deprese uvnitř. "Locust Laced" zní jako motiv bujaré párty, na které jiskříte jako prskavky a pak už jenom počítáte ztráty po výbuchu. Protože prokletému osudu nelze uniknout. A můžete se sebevíc pokoušet prorazit zdí. To výjimečně není metafora, ale narážka na stejnojmenný klip.

"Run, rabbit, run, but you can't escape. The wicked way is here to stay."

Alexis Krauss v něm vystupuje jako country zpěvačka, usměvavá Justine, která se v rámci hudebního vystoupení snaží prorazit zdí. Po prvních neúspěšných pokusech se oklepává a pokračuje ve zpěvu, ale viditelně je otřesená a rozrušená. Své snažení nevzdává a pobaveným divákům předvádí další bezvýsledné pokusy. Po druhém kole ztrácí klid a rozvahu a naplno se oddává zoufalství. K překvapení všech ale v samotném závěru zeď proráží. A já se nemůžu rozhodnout, jaké poselství si z toho mám odnést. Naději, že zázraky se ději a i přes četné překážky můžeme dosáhnout svého cíle? Nebo je to spíše varování "dej si pozor na to, co si přeješ, může se to splnit"? Opravdu nad tím přemýšlím, protože i já po tom večeru začala marně prorážet zeď. Pokračování příběhu v "Justine Go Genesis", hořké probuzení ve světě za zdí, mě moc neuklidňuje...

Najdete na: Texis (2021)

Také by se vám mohlo líbit: 100 gecs - mememe, Sleigh Bells - Justine Go Genesis, Laura Les - Haunted

#7: Sleigh Bells - D.O.A.

Derek ze svých úst vyplivl krev. Myslel si, že dnešním dnem to skončí, ale noční můra pokračovala. Už si nedokázal vzpomenout, kdy přesně to začalo. Podivoval se, zda to vůbec kdy skončí. Zbraň ležela netknutá pod postelí, a ani dnes se nerozhodl ji zvednout a vložit do ní dvě nábojnice schované v krabičce na nočním stolku. Utřel si čůrek krve, který mu vytékal z hlavy. Pořád se mu vracel ten sen. Stojí uprostřed ringu a v hledišti sedí a skandují všichni lidé, které ve svém životě potkal. Proti němu se zvedá protivník - několik metrů vysoký tvor, který vypadá jako King Kong. Derek proti němu nemá absolutně šanci a po prvním zásahu klesá k zemi. Chvíli se mu zdá, že neslyší. Chvíli se mu zdá, že vidí červeně. Je zcela přesvědčený, že jeho nos není tam, kde obvykle bývá. Napadá ho, jak strašně jednoduché je porazit druhého, když ho o několik hlav převyšujete. Stejně se znovu zvedá na nohy a čeká na ten zásadní úder, který to všechno ukončí. A jako vždy se to právě v ten moment zastaví. Ten sen už nikdy nepokračuje dál. Derek si utírá krev ze svých rtů a přemítá, jak to asi mělo skončit. Ví, jak chutná porážka, ale ještě nikdy nepocítil chuť smrti. Přechází k zrcadlu a prohlíží se v něm. Přemýšlí, zda si ještě pamatuje, co je zač. Jako by na tom záleželo. V té hře byli jenom vítězové a porážení, žádná jména. Takže zase jednou vyplivne na podlahu krev a smyje si pot ze svého obličeje. Venku se začíná rozednívat a v tu chvíli si rozpomíná. První sluneční paprsky ozáří jeho úsměv. 

Metalová balada D.O.A. je probuzení se z noční můry do ještě děsivější noční můry - vašeho života. Je to bod zlomu, kdy pod tíhou životních okolností klesáte na kolena a společně se zpěvačkou Alexis Krauss se napůl v bezvědomí ptáte: "How come nobody knows how the chorus should go?" Hutné kytary doprovází zlověstné ozvěny. "D.O.A." jako zkratka pro dead on arrival - na místě mrtvý. Verdikt, který si kytarista a hlavní autor Sleigh Bells vyslechl v roce 2009 poté, co se jeho otec zabil na motorce. "Do you know how it feels when the rain hits the roof, but the roof of your mouth is not wet anymore?" Dokonalé vyvrcholení temné kroniky psychického úpadku "Reign Of Terror".

Úvodní text na motivy "D.O.A." jsem napsala někdy po roce 2012. Už minule jsem naznačila, že Sleigh Bells celkem můžu, velice zjednodušeně řečeno. Abych byla přesnější, s touhle kapelou mám přímo nadpřirozený vztah. Nejde o to, jestli těmhle věcem věříte, nebo ne. Prostě to tak je. Pokud můžeme mít spřízněné duše mezi umělci, které osobně neznáme, Derek Miller je tou mojí soul mate. Je fuk, co se mi zrovna děje v životě, Millerovi se to jiným, ale stejným způsobem děje taky. A tak mi k tomu s přestávkami dvou až tří let skládá soundtracky. Když si čtu s Millerem rozhovor, jako bych četla rozhovor sama se sebou. Neznám jiného umělce, který ke své tvorbě přistupuje tak abnormálně kriticky. (A když si po vydání desky sype popel na hlavu a přiznává, že s tím a tím songem nebyl zrovna na 100 % spokojený, musím se jen smát, protože je to vždycky zrovna ta skladba, která se i nejmíň líbí mně.) 

Na další (ne)podivnost jsem přišla zrovna při přípravě tohohle příspěvku. Úvodní literární útvar (jak s oblibou říkám těmhle fragmentům, kterých mám btw plné sešity) mluví o zbrani pod postelí, kterou se hrdina zatím nerozhodne použít (proti sobě). Cca o čtyři roky později od chvíle, kdy jsem to napsala, vydali Sleigh Bells "Rule Number One", ve kterém se mimo jiné zpívá: "You lost it, bought a rifle, took it home, put it in the corner of your closet. But it's not on your mind yet. Oh no, no, it's not on your mind yet." Fuck... NEŘÍKÁM NIC.

Abych tento zápisek ukončila trochu míň duchařsky a negativně, mám tu další věc inspirovanou "D.O.A.". Vznikla ještě před úvodní pasáží jako část rozsáhlejšího experimentálního textu na motivy čtyř skladeb. Ten konec se mi líbí. Škoda, že už těm slovům tolik nerozumím...

(...) A proto se znovu ponořuji do své snové vize a už nejsem v tom starém říjnovém dni. Ležím na podlaze a všude kolem mě skandují lidé, kteří čekají na začátek zápasu. Zvedám se na nohy a pozoruji, že mám na sobě trenýrky a bílé tílko. Stojím uprostřed ringu. Všude kolem mě jsou všichni lidé, které znám a které jsem kdy potkala. Jsou to lidé mého života a chtějí vidět krev. Náhle se nade mnou zvedne stín mého protivníka. Vypadá jako King Kong a je snad sto metrů vysoký; nemám proti němu absolutně šanci. Teď ale přichází zápletka celého příběhu. Prvek ozvláštnění. Deus ex machina. Začnu se zvětšovat, a to až do bodu, kdy dosahuji výšky svého nepřítele. Zasadím mu pravý hák. A pak další. Nakonec padá k zemi a já už chápu dvě věci: 

*EXISTUJE MÍSTO, KDE SE MŮŽU SCHOVAT A ZŮSTAT TAM.*

*ČLOVĚK MŮŽE OBRA PŘEMOCI, ALE MUSÍ VYRŮST.*

Najdete na: Reign Of Terror (2012)

Také by se vám mohlo líbit: Sleigh Bells - And Saints, Foster The People - Miss You, Ariana Grande - Needy

#5: Sleigh Bells - Born To Lose

Nevím, jak vy, ale já jsem magor. (You don't say.) Poslouchám strašně moc hudby. (YOU DON'T SAY.) A pak se mi stává taková (ne)milá věc: Konkrétní písnička mi připomíná konkrétní situaci. Což je naprosto v pořádku, pokud je to vzpomínka na prázdniny u babičky roku 2013 nebo na léto roku 2017. Jenže v životě nejezdíte jenom na prázdniny a neprožíváte super léta. Takže nějaké písničky mi logicky připomínají i ty méně šťastné okamžiky. A JÁ JE PROSTĚ NEMŮŽU TŘEBA NĚKOLIK DALŠÍCH LET PAK SLYŠET. (RIP všechny songy roku 2018.) Proč to ale zmiňuju. Protože existují věci, na které je i moje emocionální labilita krátká. Třeba celá tvorba NIN a album "Reign Of Terror" od Sleigh Bells.

O NIN se netřeba déle rozepisovat, "Reign Of Terror" je nejdepresivnější deska všech dob, tudíž má nejoblíbenější. A hlavně je úplně úžasná, nadčasová a originální; nejsem zas až takovej negativista, panebože! NIN poslouchám v podstatě furt, "Reign Of Terror" taky, ale především mi bylo soundtrackem roku 2012. A tady je to kouzlo: Můžu je poslouchat pořád a nikdy jsem u nich neměla ten problém se špatným déjà vu. Dokonce... mi jejich poslech pomáhá? Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak. A přijde mi až trochu legrační, když poslouchám song o sebevraždě nebo 150. zpověď Trenta Reznora, jak je úplně fucked up a broken, bruised, forgotten sore a jsem u toho stejně empty jako u teatrálního proslovu Nely Slovákové, která nám se slzičkami v očích vyčítá, že jsme kvůli své zlé povaze a závisti přišli o dopravu zdarma na Wolt a 10% slevu na kolagen. Tak to se jdu asi zabít, Nelo!

"Heard you say suicide in your sleep, just get on with it, you were born to lose. Will you hang like the moon from a rope in your room? Oh you long for it, you were born to lose."

Teď vážně. "Born To Lose", první song z xx songů Sleigh Bells, o kterých v budoucnu ještě napíšu, je song o sebevraždě. Ještě předtím, než to bylo děsně cool a zabít se chtěl každej xanaxovej "raper" (Rada: Zkus přestat brát drogy.), složil Derek Miller tuhle necenzurovanou reportáž z pekla, na jehož prahu skutečně stál. A nepotřeboval k tomu žádné lentilky pro strašně anxious děcka.

"Born To Lose" je valčík se smrtí. Konec předstírání a falešného mírového stavu. Děsivě bezelstné přiznání, že v pohodě není vůbec nic. A konec nadějí, že bude líp. Nebude. Podívej se do zrcadla a smiř se s tím. Totální prostředníček všem motivačním a pozitivním skladbám, které kdy byly napsány. Narodil ses k prohrávání, bejbe, tak to udělej. Díkybohu, že Sleigh Bells nejsou mainstreamovou kapelou, protože jinak by ultra korektivní a pokrytecký twitterový národ tenhle song už dávno zRuŠiL, kéž bych jen vtipkovala.

"All I know, you can't choose. Here I go, born to lose."

Jenže je to samozřejmě blbost. Žádný song za vás nestiskne spoušť zbraně ani vám neprotlačí hlavu do smyčky provazu. Umění je jenom umění a jste to vy, kdo na něj určitým způsobem reaguje. Nebudu lhát. "Born To Lose" je velice krásný taneček se sebelítostí. Oslava životního loserství. Je snadné se tomu poddat. Copak jsme se na tom místě všichni někdy neocitli? Gratuluji, pokud vy ne, ale život většiny lidí není o výhrách. A je tak snadné propadnout pocitu, že zrovna já jsem ten, který má věčně jenom prohrávat. 

Poslechem tohohle alba jsem ale přišla na jednu zajímavou věc. Že i být zrozen k prohře, může být důvodem k hrdosti. Kór když vám k tomu Sleigh Bells hrají takové vály, sakra!

Najdete na: Reign Of Terror (2012)

Také by se vám mohlo líbit: Def Leppard - Hysteria, Sleigh Bells - I Can Only Stare, Metallica - Fade To Black