#10: Good Charlotte - Keep Your Hands Off My Girl

(Všechna jména a příjmení následujícího textu jsou změněná. Jinak je všechno bohužel pravda.) 

(...) Druhý den jsem na rovině už moc nepadala, pumy (sic) byly mou radostí a svah jsem sjížděla bez hůlek, aniž bych hodila stola¹. Krev mi ale pila Jana. Ta do mě furt hučela, že lyžovat pluhem není lyžování, a snažila se mě učit lyžovat '"normálně". Do piče! Ona lyžuje od dětství a, kurva, ono se to pak lehce říká a ukazuje! A když mně to furt nešlo a ona na moje připomínky, že mi to stačí takhle ("Tohle není lyžování!"), že mi to k ničemu nebude ("Lyžovat musíš umět!" Musím!?), že se stejně už nikdy na hory nedostanu ("Tak proč jsi sem jela!?"), už křičela, opět mi bylo do breku. A pak, že mě předá Pospíšilovi. Ten se divil, co se děje, že jsem včera dělala pěkné zatáčky. Jana mu předvedla, jak "hrozně" lyžuju a on že: "Pěkný pluh." Nepřerazili byste ji!? Tak jsem se nasrala, všem jsem ujela, na všechny fuckovala a jela si to pěkně po svém bez hůlek několikrát po svahu. FUCK OFF! 

(...)

Na pokoji jsem byla se Sylvou, Míšou a ještě jednou holkou. Z Jany mě často hrabalo. Ještě jsem o tom nepsala, ale v poslední době jsme se dost hádaly. Ona je totiž člověk: 1.) strašně náladový; když má dobrou náladu, tak člověk, aby se z ní zbláznil, když má špatnou náladu, tak se všichni kolem ní musí zase nejspíš přetrhnout, 2.) kterej musí mít vždycky pravdu a poslední slovo, 3.) strašně si věřící, což je taky na zhrábnutí. Při jedné večeři jsem se s ní už normálně pohádala. Ona je fakt úplná blbka. Cosi začala, že nemá ráda, když někdo pomlouvá lidi, které nezná, jak jsem třeba já nadávala na Coufalku (jenže já ji znala dost dobře). Já na to, že každej má snad právo na svůj názor a ať laskavě zase nenadává jen mně, když to říkala i Sylva. Ona, že u Sylvy aspoň vidí, že to už pochopila, no to jsem málem spadla ze židle! Já padám! Není tak náhodou Sylva ten věčně nespokojený člověk, kterej na všechny nadává!? Já jsem kdysi dávno pronesla cosi o Coufalce, Sylva na ni měla kecy furt, ale špatnej člověk jsem tu zase já! To už jsem se teda nasrala, cosi jsem jí řekla, už ani nevím co, a s výrokem, že prostě musí mít vždycky pravdu, jsem odešla od stolu. To ale nebyl konec všeho… Ona se nám ten večer ještě nastěhovala do pokoje!

Donesla si matračku a spala na zemi. Měla v úmyslu tam spát i zbylé tři noci. Ten večer pro mě nastala naprostá krize. Být někde o samotě, normálně bych se mega rozbulela. Však jsem si taky myslela, že mě klepne, jak pořád dokola mlela pantem o Maďarech². Začala jsem nenávidět její hlas a hnusil se mi způsob jejího vyjadřování. Na další den to opravdu vypadalo, jako by se tam nastěhovala. Pořád měla ty svoje kecy, skákala po postelích a dělala machírky. Nedalo se to vydržet, a tak jsem na protest odešla do společenské místnosti na TV. Přála jsem si, ať se něco stane, páč mi bylo jasný, že další noc s Janou nepřežiju. A pak se stal zázrak! Na Óčku pustili GC. Normálně byste nevěřili, co s člověkem dokáže hudba udělat. Jako bych se opět vrátila do obrazu. Došlo mi, že žiju GC life. Že semhle patřím. Lidi, dyť já úplně zapomněla na GC a jejich filozofii The Anthem! GC mi opět dali naději, jako to už udělali tolikrát. Před večeří jsem šla ještě chvíli na pokoj a… TO BYSTE NEVĚŘILI! Jana tam ležela na zemi. 

Zeptala jsem se, o co jako jde, a ona, že se praštila do topení. Já, jestli nechce pomoct zvednout, ona, že ne, že by se jí udělalo špatně. Pro sebe jsem si říkala: "Holka, co to zase hraješ?" Janička, hypochondr se špatnou náladou, byla opět na scéně! Zašly jsme za zdravotnicí, a nakonec se ukázalo, že tam má jen bouli a byla z toho asi otřesená. PANEBOŽE! Fakt trapka! Tohle bylo zase nějaký divadlo!? Co je to za pičovinu, že když se člověk trochu bouchne do hlavy, leží kvůli tomu na zemi jak přejetej vlakem, pak dlouho spí, a dokonce ještě ráno je z toho v prdeli!? Co to je, sakra!? Aha, sorry! Já zapomněla, že Janička má vysoký a nízký tlak, stále je jí špatně, stále ji bolí hlava atd. atd. atd. Možná, že jí křivdím, ale copak je normální, aby člověk dělal kvůli malé bouli takový rodeo!? 

No ať se stalo, co se stalo, faktem bylo, že tu noc spala Jana ve svým pokoji. A mně to bylo všechno jasný. Seděla jsem u TV a přemýšlela, jak se mi to vrátí. Ne, že bych na Janu poslala nějakou kletbu, ale tu noc s námi opravdu nespala, čili moje přání bylo vyslyšeno. A jak známo, člověk nikdy nemá všechno. A tak jsem tak přemýšlela, ale vůbec nic mě nenapadalo. Faktem je, že něco se stalo. A já ještě ten večer s nostalgií vzpomínala, jak pohodový to bylo s Janou… (maybe to be continued)

1.) Oblastní výraz pro "spadnout"..., no dobře, používaly ho asi jen dvě holky. Vzniklo to tak, že kamarádka odněkud pochytila spojení "hodit vrbu", které mi vůbec nedávalo smysl a říkala jsem, že je to stejná blbost, jako kdybych říkala třeba "hodit stola". And here we go! Ohledně té vrby jsem na netu ale nic nenašla, takže kdo ví, co to vlastně znamenalo nebo jak se to mělo říkat. :D

2.) V chatě byli společně s námi ubytovaní Maďaři, respektive Slováci mluvící maďarsky.

Když jsem poprvé uslyšela "Keep Your Hands Off My Girl", byla jsem zděšená. V té době jsem sice už věděla, že Good Charlotte nejsou punk, ale tohle byla jednoduše hrůza a já nevěděla, jestli brečet, nebo svou bývalou nejoblíbenější kapelu definitivně zavrhnout. Jenže víte, jak to někdy bývá. Dáte tomu víc poslechů, zjistíte, že je to vlastně docela poslouchatelný a aniž si to pak stačíte pořádně uvědomit, nenáviděný song je najednou vaším oblíbeným. Jo, jsou tam syňtáky, Joel se tam pokouší o něco na způsob rapování a vyjmenovává tam všechny ty cool značky, což vůbec není punkový, jenže pak se to rozjede, přijdou hutný kytary, mně naskočí husina a "the record keeps playin' the same old song". Můžu to poslouchat pořád dokola a nikdy se mně to neomrzí. 

Abych navázala na dramatický úvod aka fragment deníkového zápisku o lyžáku na střední - jo, přesně tenhle song začal hrát na Óčku během mého malého mental breakdownu. Můžete říct, že to byla jen náhoda, ale samozřejmě, že to nebyla náhoda! To, co následovalo, byl hotový deus ex machina, to se prostě nedá jinak vysvětlit. Jestli vám přijde, že náš lyžák byl vyhrocený; ano, byl. V tom textu bych se dneska nepoznala, protože jsem nekonfliktní člověk a žádná drama piča (abychom zůstali u vytříbeného slovníku mého šestnáctiletého já, haha, ne, že by teď byl jiný), ale řekněme, že extrémní lidé vás občas dohání do extrémních situací. A tím bych to asi diplomaticky ukončila. 

PS: v tom klipu byla předzvěst mé další éry, ale tehdy jsem o tom ještě nevěděla. Hledej nálepku na Benjiho (dvojče zpěváka) kytaře :)

Najdete na: Good Morning Revival (2007)

Také by se vám mohlo líbit: Good Charlotte - River, Everything Everything - Night Of Long Knives, Foals - What Went Down

#9: The Drums - I Can't Pretend

"I Can't Pretend" od The Drums je moje srdcovka. To je možná zbytečné zmiňovat, když je tenhle blog přece o samých mých srdcovkách. Tak jinak - "I Can't Pretend" je moje srdcovka. Jednou jsem o ní napsala: "Pokud se dožiju doby za nějakých x let a zeptáte se mě na rok 2014, 'I Can't Pretend' bude vždycky znělkou, která se mi okamžitě rozezní v hlavě." Je to tak. Když si ji dneska pouštím, jsem zase tam. 'I Can't Pretend" byla hymnou mých tehdejších dní. Což je o něco míň cool, než to zní.

Byl to rok, kdy zabili Jamese Foleyho. Byla jsem prvním rokem na brigádě na zmrzlině a zažívala další ze svých existenciálních krizí. Haha. Jsem zkrátka ten nejvíc stereotypní emočně nestabilní spisovatel. Mimo jiné jsem tehdy dala košem..., eh, buďme přesní v termínech, prostě jsem tehdy úplně normálně vyghostovala (fuj!) jednoho kluka. Je to hnus, za který se dneska stydím, ale budiž mi omluvou, že jsem tehdy měla hlavně problémy sama se sebou (ne, že by to dnes bylo lepší, HAHA) a nevěděla, jak jinak situaci čelit.

"It's too hard to begin when you know it will end. And if you've got a friend, you better leave with him."

Po téhle zkušenosti jsem o sobě začala mít vážné pochybnosti. Pravda totiž byla, že o toho člověka jsem měla původně zájem. To já všechno zinscenovala. A při prvních náznacích nejistoty utekla. Tehdy mi došla docela děsivá skutečnost - že to tak bude vždycky. Vždycky se budu zamilovávat do lidí, a když zjistím, že by to mohlo být opětované, uteču. Nebylo to poprvé, dělo se mi to pořád. Na stranu druhou, co jsem měla dělat? Neumím předstírat. A nedokážu být s člověkem, se kterým být nechci, abych si jenom odškrtla nějakou společenskou kolonku. Proto jsem se tolik zhlédla v tomto veselo-pochmurném songu.

Podle zpěváka Jonnyho je o tom, že se ve svém životě zbavíte nesmyslů a uvolníte cestu věcem, které vám dávají smysl. Jak moc těm slovům teď rozumím. V poslední době mám přesně ten pocit. Že věčně jenom předstírám. Sedíte ve společnosti lidí, ve které byste nejradši nebyli, a předstíráte. Že jste úplně normální. Nic vás netrápí. A máte pravděpodobně nulový citový svět. Víte, že si to o vás všichni myslí a necháváte je v tom. Přitom byste nejradši vyskočili na stůl a prostě jenom křičeli. Třeba. Protože máte už všeho po krk a jste úplný opak toho, co si o vás všichni myslí. Když si tohle uvědomíte, napadne vás: "Kolik lidí to má asi úplně stejně jako já? Kolik lidí jsem si po vzoru společenských zvyklostí opatřil nálepkami, které se absolutně neshodují s realitou, tím, co je uvnitř?"

"When everyone wants to dance, I can't stand up. I know that I need love, but I can't pretend."

Pojďme konečně ke skladbě samotné. "I Can't Pretend" je indiepopový klenot s architekturou, před níž smekám a kochám se její genialitou. Všechno to pěkně odsýpá, muzikanti jedou podle přesně vyměřené šablony předrefrén-refrén-sloka až k závěrečné katarzi a posluchači servírují uhlazenou souhru syntetických smyčců a řezavých kytar. Víte, jak se říká, že ty nejlepší věci jsou ty nejjednodušší? Tohle je přesně ten případ. Není to žádná instantní hitovka ani mistrovství světa v originálnosti. Člověk tomu ale dá první, druhý, třetí poslech. A nakonec si možná stejně jako já řekne: "Panebože, tohle je dokonalý!"

Tentokrát musím upozornit i na videoklip, který jsem v roce 2014 dala na 4. místo svého osobního žebříčku. Ani ve vizuální podobě písně se nedočkáte srdcervoucích příběhů a filmařských experimentů. Ale i přesto - to načasování jednotlivých obrazů, střih, barvy (a cool hadry!). Nepamatuju lepší fúzi skladby a obrazu. Pusťte si to. 

PS: Celé album je inspirováno románem Kouzelný vrch Thomase Manna. Celkem složitá, ale kvalitní četba, které jsem obětovala tři měsíce svého života. Jsem ráda, že jsem se k této knížce díky nahrávce The Drums dostala.

Najdete na: Encyclopedia (2014)

Také by se vám mohlo líbit: The Drums - I Don't Know How To Love, The Smiths - How Soon Is Now?, Richard Ashcroft - This Is How It Feels

#8: Wolf Alice - Yuk Foo

Ve třeťáku na střední jsem měla období ženských punkových kapel. Záměrně neuvádím riot grrrls, protože bandy, které jsem poslouchala, se k tomuhle hnutí přímo nehlásily. Pod pojmem riot grrrls si znalejší hudební posluchač navíc automaticky vybaví Bikini Kills, s jejichž filozofií jsem se taky moc neztotožňovala. Moje svatá trojice byla 7 Year Bitch, L7 a Babes In Toyland. Podle téhle premisy měla být "Yuk Foo" od Wolf Alice láskou na první poslech. Nebyla.

"Am I a bitch to not like you anymore? Punch me in my face, I wouldn't even fight you no more."

Zprvu jsem nevěděla, co si o tom songu myslet. Všechno to řvaní, sprostý slova, zprofanovaný edgy hesla. Přišlo mi to jenom jako póza, vztek na efekt. Jako když je vám patnáct a chcete se vzbouřit rodičům, tak začnete dělat všechny ty puberťácké pičoviny, které ale postrádají jakýkoliv hlubší smysl. Strašně prvoplánový. Nedocházelo mi to. Nakonec jsem to ale i já pochopila. 

Ušetřím vás vašeho času a nebudu vám popisovat jednu ze svých trapných "romancí", které jsem v létě 2017 prožívala. Něco vám ale povím: Víte, jaké lidi nesnáším? Takové ty, kteří furt dělají jakože o vás mají zájem, ale přitom zájem vůbec nemají. Určitě je znáte taky. Osobně tuhle mentalitu nechápu, protože já když zájem nemám, tak ho třeba... ani neprojevuju? Wau. A když zájem mám..., tak ho třeba fakt mám? Wau. Logické myšlení, k němuž někteří pravděpodobně nikdy nedospějí. Postupem času jsem zjistila, že zádrhel byl jednoduše v tom, že ten člověk byl bez pardonu debil a já nakonec byla ještě vděčná, že to tak (ne)dopadlo, ale tyhle věci vám dochází až později. Tehdy jsem byla jenom nasraná. Na sebe. Na něho. Na celý svět. A furt jsem to musela ze všech stran řešit, protože overthinking. "Yuk Foo" se mi líbilo stále víc a přesně si pamatuju na ten aha moment.

"'Cause you bore me to death. Well, deplore me, no, I don't give a shit."

Šla jsem tehdy někam dva a půl kilometrů pěšky, večer jsme dělali táborák. Měla jsem být v pohodě a těšit se, ale namísto toho jsem zase řešila nepodstatný věci. A pak jsem už vnitřně vybuchla. "Proč mám být JÁ v hajzlu z toho, že někdo jiný je idiot? Už mám toho po krk!" V hlavě jsem si vybavovala slova textu "Yuk Foo" a úplně všemu jsem už rozuměla. A už jsem věděla, v čem tkví léčebná síla songu. Sebedestrukční pitvání nitra à la NIN nebo zápisky z podzemí plné metafor à la Sleigh Bells jsou sice fajn, ale občas prostě máte chuť jenom zakřičet: "Jdi do hajzlu! Nezajímáš mě!" "Yuk Foo" je vztek ve své nejryzejší podobě.

"And now I'm fucked and that fucks you too, haha. So fuck the world and you and you and you!"

Když to převedeme do univerzálnější podoby, "Yuk Foo" je feministický vzkaz všem lidem, kteří od vás pořád něco očekávají a na základě každého vašeho rozhodnutí a činu si o vás dělají úsudek. Můžete je věčně poslouchat a věřit jim. Nebo se na to taky vykašlat. Zůstat sví. A ukázat jim důrazný prostředníček. FUK YOO!

Najdete na: Visions Of Life (2017)

Také by se vám mohlo líbit: L7 - Shitlist, Babes In Toyland - Handsome And Gretel, 7 Year Bitch - Gun

#7: Sleigh Bells - D.O.A.

Derek ze svých úst vyplivl krev. Myslel si, že dnešním dnem to skončí, ale noční můra pokračovala. Už si nedokázal vzpomenout, kdy přesně to začalo. Podivoval se, zda to vůbec kdy skončí. Zbraň ležela netknutá pod postelí, a ani dnes se nerozhodl ji zvednout a vložit do ní dvě nábojnice schované v krabičce na nočním stolku. Utřel si čůrek krve, který mu vytékal z hlavy. Pořád se mu vracel ten sen. Stojí uprostřed ringu a v hledišti sedí a skandují všichni lidé, které ve svém životě potkal. Proti němu se zvedá protivník - několik metrů vysoký tvor, který vypadá jako King Kong. Derek proti němu nemá absolutně šanci a po prvním zásahu klesá k zemi. Chvíli se mu zdá, že neslyší. Chvíli se mu zdá, že vidí červeně. Je zcela přesvědčený, že jeho nos není tam, kde obvykle bývá. Napadá ho, jak strašně jednoduché je porazit druhého, když ho o několik hlav převyšujete. Stejně se znovu zvedá na nohy a čeká na ten zásadní úder, který to všechno ukončí. A jako vždy se to právě v ten moment zastaví. Ten sen už nikdy nepokračuje dál. Derek si utírá krev ze svých rtů a přemítá, jak to asi mělo skončit. Ví, jak chutná porážka, ale ještě nikdy nepocítil chuť smrti. Přechází k zrcadlu a prohlíží se v něm. Přemýšlí, zda si ještě pamatuje, co je zač. Jako by na tom záleželo. V té hře byli jenom vítězové a porážení, žádná jména. Takže zase jednou vyplivne na podlahu krev a smyje si pot ze svého obličeje. Venku se začíná rozednívat a v tu chvíli si rozpomíná. První sluneční paprsky ozáří jeho úsměv. 

Metalová balada D.O.A. je probuzení se z noční můry do ještě děsivější noční můry - vašeho života. Je to bod zlomu, kdy pod tíhou životních okolností klesáte na kolena a společně se zpěvačkou Alexis Krauss se napůl v bezvědomí ptáte: "How come nobody knows how the chorus should go?" Hutné kytary doprovází zlověstné ozvěny. "D.O.A." jako zkratka pro dead on arrival - na místě mrtvý. Verdikt, který si kytarista a hlavní autor Sleigh Bells vyslechl v roce 2009 poté, co se jeho otec zabil na motorce. "Do you know how it feels when the rain hits the roof, but the roof of your mouth is not wet anymore?" Dokonalé vyvrcholení temné kroniky psychického úpadku "Reign Of Terror".

Úvodní text na motivy "D.O.A." jsem napsala někdy po roce 2012. Už minule jsem naznačila, že Sleigh Bells celkem můžu, velice zjednodušeně řečeno. Abych byla přesnější, s touhle kapelou mám přímo nadpřirozený vztah. Nejde o to, jestli těmhle věcem věříte, nebo ne. Prostě to tak je. Pokud můžeme mít spřízněné duše mezi umělci, které osobně neznáme, Derek Miller je tou mojí soul mate. Je fuk, co se mi zrovna děje v životě, Millerovi se to jiným, ale stejným způsobem děje taky. A tak mi k tomu s přestávkami dvou až tří let skládá soundtracky. Když si čtu s Millerem rozhovor, jako bych četla rozhovor sama se sebou. Neznám jiného umělce, který ke své tvorbě přistupuje tak abnormálně kriticky. (A když si po vydání desky sype popel na hlavu a přiznává, že s tím a tím songem nebyl zrovna na 100 % spokojený, musím se jen smát, protože je to vždycky zrovna ta skladba, která se i nejmíň líbí mně.) 

Na další (ne)podivnost jsem přišla zrovna při přípravě tohohle příspěvku. Úvodní literární útvar (jak s oblibou říkám těmhle fragmentům, kterých mám btw plné sešity) mluví o zbrani pod postelí, kterou se hrdina zatím nerozhodne použít (proti sobě). Cca o čtyři roky později od chvíle, kdy jsem to napsala, vydali Sleigh Bells "Rule Number One", ve kterém se mimo jiné zpívá: "You lost it, bought a rifle, took it home, put it in the corner of your closet. But it's not on your mind yet. Oh no, no, it's not on your mind yet." Fuck... NEŘÍKÁM NIC.

Abych tento zápisek ukončila trochu míň duchařsky a negativně, mám tu další věc inspirovanou "D.O.A.". Vznikla ještě před úvodní pasáží jako část rozsáhlejšího experimentálního textu na motivy čtyř skladeb. Ten konec se mi líbí. Škoda, že už těm slovům tolik nerozumím...

(...) A proto se znovu ponořuji do své snové vize a už nejsem v tom starém říjnovém dni. Ležím na podlaze a všude kolem mě skandují lidé, kteří čekají na začátek zápasu. Zvedám se na nohy a pozoruji, že mám na sobě trenýrky a bílé tílko. Stojím uprostřed ringu. Všude kolem mě jsou všichni lidé, které znám a které jsem kdy potkala. Jsou to lidé mého života a chtějí vidět krev. Náhle se nade mnou zvedne stín mého protivníka. Vypadá jako King Kong a je snad sto metrů vysoký; nemám proti němu absolutně šanci. Teď ale přichází zápletka celého příběhu. Prvek ozvláštnění. Deus ex machina. Začnu se zvětšovat, a to až do bodu, kdy dosahuji výšky svého nepřítele. Zasadím mu pravý hák. A pak další. Nakonec padá k zemi a já už chápu dvě věci: 

*EXISTUJE MÍSTO, KDE SE MŮŽU SCHOVAT A ZŮSTAT TAM.*

*ČLOVĚK MŮŽE OBRA PŘEMOCI, ALE MUSÍ VYRŮST.*

Najdete na: Reign Of Terror (2012)

Také by se vám mohlo líbit: Sleigh Bells - And Saints, Foster The People - Miss You, Ariana Grande - Needy

#6: Nine Inch Nails - The Perfect Drug

Čtenáři mého originálního blogu asi už dobře ví, jak moc mám v oblibě věci přehánět a overanalyzovat. Takže se takhle přihodilo, že jsem ve druháku byla "alkoholik". Klídek, tento závěr jsem si udělala jenom na základě pátečního jednoho a půl piva, za tuto hranici jsme se nedostaly. Jako nadměrně přemýšlivého člověka mě to ale v šestnácti celkem znepokojovalo. Byla totiž pravda, že když se kalící pátek nekonal nebo měl hospodský svůj den, piva nám neprodal a my nesehnaly nikoho 18+, byla jsem docela nervózní. 

"I got my head but my head is unraveling. Can't keep control, can't keep track of where it's traveling."

Samozřejmě že nešlo o pití samotné. Celý týden jsme seděly do půl třetí ve škole, kde do nás hustili všechny ty... zbytečné věci. Tohle je zajímavý paradox. Učení mi nikdy nedělalo problém. Pokud jsem se opravdu učila. Problém byl, že jsem se moc neučila. Na základce se to ještě dalo fejkovat, ale na střední jsem z jedniček skokově spadla na trojky a čtyřky. A málem i pětky, když se zadařilo. Poslední pololetí jsem to na vyznamenání sice dala, ale stručně řečeno - školu jsem měla na háku. Někdy jsem se do ní těšila, ale bylo to jen kvůli kamarádům a žrádlu, rozhodně ne kvůli učení. Pokud jsme zrovna nehráli volejbal (kterej jsem na střední ale hráli pořád, lol), tak mě bavil jen tělák. A literatura, pochopitelně. Občas jsem se v patologii nebo klinické propedeutice zaposlouchala do sugestivních zážitků učitelek ze zdravotnické praxe. Jinak jsem byla ale po většinu času duchem nepřítomná a tupě jsem zírala do lavice. A nevím, jestli je úplně v pohodě, že čtyři roky chodíte někam, kde se jenom x hodin věnujete dennímu snění. Český školní systém je zastaralý a naprosto katastrofální, a jestli se kvůli viru z Číny teď něco změní, říkám: Jedině dobře.

Bože, jak já to dennodenní sezení nenáviděla! A kdyby se pak něco smysluplného aspoň dalo dělat doma. Jenže jako děcko z vesnice moc možností nemáte. Takže většinou jsem jen seděla u complu nebo donekonečna poslouchala songy. Pátek, pátek byl ale jinej. V pátek se chodilo chlastat! Veškerá nuda a otrava týdne měla dostat své zadostiučinění v pátek. Nebyl to jenom náš druh restartu a zábavy; bylo to gesto vzdoru vůči celému světu, no hlavně tomu dospělému. Jenom sehnat si piva bylo výkonem samo o sobě. Dnes se mi to zdá neuvěřitelné, ale opravdu jsme v šestnácti dokázaly nadrzo nakráčet do hospody a před zraky starších mužských štamgastů si suverénně poručit čtyři lahváče, které jsme - když měl hospodský svůj den - s přehledem dostaly. S kamarádkou jsme je pily na takzvaném malém hřišti, kam jsem je vždy kamuflovaně pronesla pod bundou. Sedly jsme si na patník, otevřely piva, pily jsme, kecaly, nadávaly na školu a učitele. Obloha se díky zapadajícímu slunci tak krásně zbarvovala, jak přibývaly promile. Chci říct: BRING ME BACK! V půli druhého piva jsme to pokaždé zalomily, protože dál naše chlastací schopnosti tehdy nesahaly. Poté jsme se vydaly směr plac před kulturním domem a tato cesta se neobešla bez excesů, kdy jsme třeba zpívaly nebo jsem křičela na staré lidi "Dobrý večer!". O tom to bylo. Ve vesnici zdechl pes, byla zima, všichni zalezení doma, a pak jsem tam byly my, kráčely jsme těmi opuštěnými ulicemi půl metrů nad zemí a patřil nám celej svět. Chápete? O tomhle to celé bylo. U kulturáku jsme se potkaly s ostatníma děckama, většina z nich byla v podstatě ještě mladší než my. Tehdy se to nějak sešlo, že jsme se tam začali všichni scházet, aniž bychom se předem nějak domluvili. U kulturáku bylo napsáno příběhů. Tohle byla naše subkultura, náš punk. Byly to fakt dobrý léta.

"My blood wants to say hello to you. My fears want to get inside of you."

Stejně jsem se občas nemohla zbavit toho dojmu. Že to úplně není v pohodě takhle (skoro) každý pátek pít. Brala jsem to jinak, než to beru teď. A i když mi to dneska přijde legračně dramatické, skutečně jsem se v té době ztotožňovala s nějakými songy. Třeba s "The Perfect Drug" od NIN. Hlavně s pasáží my soul is so afraid to realize, how very little there is left of me. (A když mě zase chtěl nějakej kluk, kterého jsem nechtěla já, tak byla velmi aktuální taky I got my heart, but my heart's no good and you're the only one that's understood, ale to je na jinou kapitolu.)

Vím, že Trent Reznor tu skladbu nesnáší, ale já ji miluju. Miluju všechny ty neuspořádané samply, zběsilé bubny dokonale zastupující pocit opilosti/zfetovanosti, a vyklidněný závěr, který je stejně bolestivý jako ráno po velké pitce. Podle mě je to ta nejlepší píseň o závislosti, kterou kdo kdy složil (nebo si na žádnou lepší teď aspoň nevzpomínám), ale pozor, nejenom o té chemické. Už jste byli do někoho zamilovaní stylem, který hraničil s posedlostí? Dovolte mi, abych vám představila "The Perfect Drug".

"Without you, without you everything falls apart. It's not as much fun to pick up the pieces..."

Najdete na: Lost Highway OST (1997)

Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Closer, Trent Reznor - Driver Down, Nine Inch Nails - Starfuckers Inc.

#5: Sleigh Bells - Born To Lose

Nevím, jak vy, ale já jsem magor. (You don't say.) Poslouchám strašně moc hudby. (YOU DON'T SAY.) A pak se mi stává taková (ne)milá věc: Konkrétní písnička mi připomíná konkrétní situaci. Což je naprosto v pořádku, pokud je to vzpomínka na prázdniny u babičky roku 2013 nebo na léto roku 2017. Jenže v životě nejezdíte jenom na prázdniny a neprožíváte super léta. Takže nějaké písničky mi logicky připomínají i ty méně šťastné okamžiky. A JÁ JE PROSTĚ NEMŮŽU TŘEBA NĚKOLIK DALŠÍCH LET PAK SLYŠET. (RIP všechny songy roku 2018.) Proč to ale zmiňuju. Protože existují věci, na které je i moje emocionální labilita krátká. Třeba celá tvorba NIN a album "Reign Of Terror" od Sleigh Bells.

O NIN se netřeba déle rozepisovat, "Reign Of Terror" je nejdepresivnější deska všech dob, tudíž má nejoblíbenější. A hlavně je úplně úžasná, nadčasová a originální; nejsem zas až takovej negativista, panebože! NIN poslouchám v podstatě furt, "Reign Of Terror" taky, ale především mi bylo soundtrackem roku 2012. A tady je to kouzlo: Můžu je poslouchat pořád a nikdy jsem u nich neměla ten problém se špatným déjà vu. Dokonce... mi jejich poslech pomáhá? Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak. A přijde mi až trochu legrační, když poslouchám song o sebevraždě nebo 150. zpověď Trenta Reznora, jak je úplně fucked up a broken, bruised, forgotten sore a jsem u toho stejně empty jako u teatrálního proslovu Nely Slovákové, která nám se slzičkami v očích vyčítá, že jsme kvůli své zlé povaze a závisti přišli o dopravu zdarma na Wolt a 10% slevu na kolagen. Tak to se jdu asi zabít, Nelo!

"Heard you say suicide in your sleep, just get on with it, you were born to lose. Will you hang like the moon from a rope in your room? Oh you long for it, you were born to lose."

Teď vážně. "Born To Lose", první song z xx songů Sleigh Bells, o kterých v budoucnu ještě napíšu, je song o sebevraždě. Ještě předtím, než to bylo děsně cool a zabít se chtěl každej xanaxovej "raper" (Rada: Zkus přestat brát drogy.), složil Derek Miller tuhle necenzurovanou reportáž z pekla, na jehož prahu skutečně stál. A nepotřeboval k tomu žádné lentilky pro strašně anxious děcka.

"Born To Lose" je valčík se smrtí. Konec předstírání a falešného mírového stavu. Děsivě bezelstné přiznání, že v pohodě není vůbec nic. A konec nadějí, že bude líp. Nebude. Podívej se do zrcadla a smiř se s tím. Totální prostředníček všem motivačním a pozitivním skladbám, které kdy byly napsány. Narodil ses k prohrávání, bejbe, tak to udělej. Díkybohu, že Sleigh Bells nejsou mainstreamovou kapelou, protože jinak by ultra korektivní a pokrytecký twitterový národ tenhle song už dávno zRuŠiL, kéž bych jen vtipkovala.

"All I know, you can't choose. Here I go, born to lose."

Jenže je to samozřejmě blbost. Žádný song za vás nestiskne spoušť zbraně ani vám neprotlačí hlavu do smyčky provazu. Umění je jenom umění a jste to vy, kdo na něj určitým způsobem reaguje. Nebudu lhát. "Born To Lose" je velice krásný taneček se sebelítostí. Oslava životního loserství. Je snadné se tomu poddat. Copak jsme se na tom místě všichni někdy neocitli? Gratuluji, pokud vy ne, ale život většiny lidí není o výhrách. A je tak snadné propadnout pocitu, že zrovna já jsem ten, který má věčně jenom prohrávat. 

Poslechem tohohle alba jsem ale přišla na jednu zajímavou věc. Že i být zrozen k prohře, může být důvodem k hrdosti. Kór když vám k tomu Sleigh Bells hrají takové vály, sakra!

Najdete na: Reign Of Terror (2012)

Také by se vám mohlo líbit: Def Leppard - Hysteria, Sleigh Bells - I Can Only Stare, Metallica - Fade To Black

#4: Kid Cudi - Pursuit Of Happiness (Nightmare) (feat. MGMT And Ratatat)

Pořád se nemůžu rozhodnout. Je tenhle song pozitivní oslavou života, nebo je to jenom depka ukrytá pod nánosem zlatých konfet a kapkami šampaňského? A proč by se obojí mělo vylučovat? Copak nejsou všechny ty kalící večery přesně o tomhle? 

Ten příběh je pokaždé stejný. Pokaždé to začíná vzrušením a dychtivou otázkou, co vás dnes čeká. Třeba to dneska nebude blbý a prožiju super večer plný zábavy ve společnosti mých kamarádů. Třeba se seznámím s novými úžasnými lidmi. Třeba potkám lásku svého života! Všechno je možné, když nic není jisté. A všechno je možné, když vám v krvi koluje pár promile navíc. ALE.

"People told me slow my roll, I'm screaming out: "Fuck that!" I'ma do just what I want, looking ahead, no turning back. If I fall, if I die, know I lived it to the fullest. If I fall, if I die, know I lived and missed some bullets."

Taky to může být jen další noc z mnoha. A pravděpodobně taky bude. Začnete pivem, pokročíte panáky, změníte lokál, skončíte v klubu, poznáte pár lidí, jejichž jména i obličej díkybohu zapomenete hned v okamžiku poznání, řeknete věci, které jste říkat neměli, napíšete lidem, kterým jste psát neměli, a ... zkrátka nic revolučního se nestanete. Protože tohle není film Johna Hughese, ale jen podělanej večer venku. Ráno se probudíte a všeho litujete. Je vám zle a v hlavě vás pálí výčitky. A tak trochu chcete zemřít, protože po vší té fejkové zábavě jste to zase jen vy a váš mizerný život. Páteční noc je ruská ruleta naopak. Ve válci je jenom jedna komora prázdná a vaše šance, že nechytnete další kulku, která vám roztříští hlavu na milion kousků, je velice mizivá. 

"Tell me what you know about night terrors? NOTHING. You don't really care about the trials of tomorrow."

"Pursuit Of Happiness" je stejně tak kalící hymna jako ponurý obrázek o lidech hledajících štěstí v substancích a víkendech. Prozradím vám tajemství: Žádné tam není. 

"I'll be fine once I get it...

I'll be good..."

Najdete na: Man On The Moon: The End Of Day (2009)
Také by se vám mohlo líbit: Kid Cudi - Pursuit Of Happiness (Steve Aoki Remix), Kids See Ghosts - Reborn, Kid Cudi - Going To The Ceremony