Nepravděpodobné duo Lady Gaga a Bruno Mars vydalo instatní klasiku, ve které nepravděpodobně koketuje se soft rockem i country. Nová tvorba Lady Gaga mě už nebere, tohle mě ale chytlo za srdce.
"Paint the black hole blacker."
Je to temné. Je to návykové. Je to dokonalá kolaborace dvou muzikantů s pokřivenou duší. A kdo to chce mít kompletní, může si k tomu dát ještě krátký film z dílny Shiy LaBeoufa (sorry, jestli jsem to sklonila špatně). Já ho na ČSFD okomentovala následovně: "Poté, co jsem díky tomuhle krátkému snímku poznala Cage, obávám se, že on svůj part nehrál."
Ale o Cageovi třeba až někdy jindy...
"I'm the mani-mani-mani-mani-mani-maniac."
Na své druhé desce "¡Viva Zapata!" 7 Year Bitch zjišťují, že na hudební nástroje se dá hrát i delší dobu, není třeba je hned ničit. Se svým hlasem nemusíte ani pořád křičet, můžete ho třeba použít i ke zpěvu.
Nechápejte mě špatně, krví a žlučí prolitý debut "Sick 'Em" miluju, mám ho ještě raději než dvojku. V sedmnácti mi byl komfortním albem a dokázala jsem se ztotožnit se všemi těmi negativními emocemi a obří porcí nasranosti. Na stranu druhou chápu, že je druhá nahrávka pro kritiky stravitelnější.
"Well, can I bounce, bounce a rock off your head?"
V pozadí jejího zrodu stojí tragická událost, kdy byla znásilněna a zavražděna kamarádka Mia Zapata z kapely The Gits (najdete ji i na coveru). Deska zároveň vyšla rok po smrti kytaristky Stefanie Sargent, která se pro změnu předávkovala.
Drogy a zlobivého kamaráda/milence, který se nemůže zbavit závislosti na heroinu, řeší i "Hip Like A Junk" se svou příznačnou basovou linkou. Manifest grunge, který po hříchu zůstal zapomenutý v kytarovém podsvětí.
V roce 2015 vydali britští indie rockeři druhou studiovou nahrávku "Mothers", na které překopali svůj styl a kytarovou devasátkovou nostalgii vyměnili za syntezátory, opulentnost a radost ze života. A protože právě gradace je vlastnost, která prostupuje celou deskou, závěrečná skladba je skutečným vyvrcholením tvůrčích sil formace.
"Hear the 303 and break free!"
"Fueiho Boogie", jako odkaz na nesmyslný Fueiho zákon, který znemožňoval návštěvníkům japonských klubů tančit po půlnoci, je tou nejambicióznější věcí, jež pětice kdy vydala. Osmiminutové futuristické disko je jako napěchovaný papiňák a s přibývajícími minutami odkrývá další a další polohy. (Je to vlastně takové acidové "Sea Within A Sea".) Napětí, kdy nemůžete tančit, ale basy, divoce přeblikávajicí jako neony nočního Tokia, se vám zarývají do nervové soustavy, je skoro hmatatelné a sílí s každou novou odzpívanou větou. "Nebudeme končit o půlnoci! Nemůžete nám zakázat náš styl!" zní poslední věta druhé sloky a hudebníci následně už nepotlačují své emoce a naplno rozjíždějí boogie, které se v úplném závěru láme do raveového šílenství.
Kdyby podobnou věc vydali Swim Deep z debutu, mysleli byste si, že si dělají legraci. Podobný konec ale už nemůže být pro "Mothers" příznačnější. Kapela s ní otevřela nové hudební světy a svůj potenciál nechala rozletět do všech stran.
V hudebním světě byste našli asi jen málo překvapivějších kolaborací, jakou v roce 2021 bylo spojení popové zpěvačky Halsey a industriálních černokněžníků Trenta Reznora a Atticuse Rosse. A protože v praxi se cokoliv, na co sáhnou ruce tohoto šikovného páru, promění v diamant, výsledkem bylo jedno z nejsilnější alb toho roku (a klidně i dekády a tak dále) "If I Can't Have Love, I Want Power".
Halsey se z vod mainstreamové pop music pokoušela vymanit už na minulé řadovce "Manic". Na novince se jí tato proměna povedla dokonale. Reznorův a Rossův rukopis na albu plném industriálních, post-punkových či grungeových vlivů bezpečně poznáte, zahalena je do něj výpověď silné ženy a budoucí matky. Opustit žánr, se kterým umělec prorazil, je pokaždé risk, ale také v případě Halsey nezbývá než uznale pokynout hlavou. Ba ne - klaním se až k zemi!
"I want a fist around my throat. I wanna cry so hard, I choke. I want everything I asked for."
Jedním z nejvýraznějších momentů desky je poté "You Asked For This", podobenství ke klasickému rčení "Dej si pozor na to, co si přeješ". "No tak, buď velká holka, tohle jsi chtěla," promlouvá část zpěvačky, která bude mámou, k části, která je vyděšená z velké životní změny a zoufale si přeje zůstat dítětem.
PS: Snažím se sem pokaždé dávat původní verzi skladby, ale s tímto živým provedením ráda udělám výjimku.
Jestli mi něco z těch pekelných středoškolských let chybí, tak jsou to víkendové večery u televize, kdy jsem pronikala do tajů světové kinematografie. Byla to poslední červnová sobota roku 2008, přede mnou dva měsíce prázdnin, než jsem nastoupila do třeťáku. Ideální čas pustit si druhý díl Tarantinova velkodíla, který zrovna dávali nejspíš na Nově. A ne, skutečně si to nepamatuju, ale mám ČSFD, víme?
"Well no one told me about her, the way she lied."
Kromě toho, že je Tarantino filmařský génius, geniálně do svých počinů umí také zakomponovat hudbu. Většina písní je vytažena z muzikálních hlubin a druhý život získávají právě díky filmu. "About Her" je mashup song vytvořený speciálně pro film.
Nenáviděný manažer Sex Pistols Malcolm McLaren si pro tyto účely vypůjčil klasický song The Zombies "She's Not There" a sampl ze skladby "St. Lewis Blues" Bessie Smith. Výsledek pasuje do závěrečné scény filmu tak dokonale, že je to láska na první poslech a jeden z takových těch památných filmových momentů, které se vám vryjí do paměti.
"Hits Hits Hits", příběh o nezdravém vztahu Tiny Turner a Ikeho, měl taneční ambice stejně jako první vypuštěný singl "Whitest Boy On The Beach" z druhé desky britských divočáků Fat White Family "Song For Our Mothers", a opět dokazuje, že pod punkovým zevnějškem kapely se skrývá překvapivě dobrý cit na popové písně. Někde cestou ve studiu ho ale napumpovali snad nějakými uklidňováky, takže jsou výsledkem roztřesené struny jak z filmů Quentina Tarantina, rozvláčné reggae tempo a zhulená atmosféra. A zlatý hřeb nahrávky.
Pamatuju si to jako dnes... Dobře, zas tak dobrou paměť nemám, ale přesně vím, jak to bylo. Psal se rok 2010 (RIP), byla sobota blíže neurčeného únorového dne a já se krátce před pyžamovým plesem u nás na vesnici rozhodla (bůh ví proč), že dám ještě jednu šanci těm garážovým bubákům přetransformovaným na post-punkery, o kterých časopis Filter (RIP) rozhodl (už vím proč), že budou nejdůležitější novou věcí na scéně. Nebo aspoň tak nějak jsem to po jeho recenzi vnímala.
"Some say we walk alone, barefoot on wicked stone, no light."
Představte si tuhle scénu: Pokoj ponořený do tmy, já položená na pohovce, v MP3 uložené album "Primary Colours". Nebylo to poprvé, co jsem ho měla slyšet, stejně jako The Horrors pro mě nebyli žádnou neznámou. Už v roce 2007, v mých sweet punk sixteens (to sweet je pochopitelně ironie, lol), jsem jim dala šanci na popud doporučení last.fm a totálně se nechala unést jejich stroboskopickou vypalovačkou "Sheena Is A Parasite". Po prvotním nadšení a stažení debutu "Strange House" však následoval rychlý pokles zájmu a skupina mi postupně sešla z mysli, a hlavně ze složky mých souborů v PC. Zpětně jsem musela uznat, že mě asi brala víc jejich image než hudba.
Na existenci The Horrors mě o tři roky později upozornil právě Filter, který se jejich nové desce nebál udělit rovnou pět hvězdiček. Když jsem si pustila jejich "Sea Within a Sea" na YouTube poprvé, nebyla jsem ho schopna doposlouchat ani do konce, jak mě to nebavilo. Musela jsem uznat, že The Horrors sice změnili styl a z goth-garážových punkerů se proměnili v post-punkové depkaře, celkem mi připomínali mé milované Joy Division, ale to bylo asi tak vše. Krátce poté je vychvaloval i samotnej pán Bůh aka Trent Reznor; no chápete to!? Na oficiálním kanálu NIN dokonce proběhla premiéra klipu jejich dalšího singlu "Mirror's Image". Jenže ten song byl ještě méně zajímavější. Dobře dala jsem tomu jen pár vteřin...
"See the scraping sky, see my destination, see my destination there tonight."
Přesto jsem to ale úplně nevzdala. Takže se přesuňme do února 2010, je tam tma, je tam ta sedačka a je tam má stará MP3. A zbytek je historie. Protože jsem si podruhé v životě pustila "Sea Within A Sea" a okamžitě jsem tomu songu propadla. A tak započala má několikaletá obsese touto britskou kapelou, která dodnes patří k mým nejoblíbenějším a nejposlouchanějším vůbec.
"Tak to u mě letos vyhráli bubáci z The Horrors. Upustili od garážového punku, smyli trochu make-upu a oblečení vrátili do půjčovny kostýmů. To vše proto, aby se ponořili do psychedelické depky, pokusili se o reinkarnaci Iana Curtise a připomněli si náladu, jakou nejspíš měli The Cure při nahrávání 'The Pornography'." (TOP 10 pro rok 2010)
Skladba "Sea Within a Sea" skončila v roce 2010 na druhém místě mého výročního žebříčku a já o ní napsala tohle: "Představte si tuhle scénu: Sedíte v potemnělém kině, pouštějí vám dost divný film a vy pijete dost divné víno. Chcete jít někam jinam, ale nemůžete, protože všechno ostatní už zavřeli, a vy nechcete poslední den před koncem světa sedět doma. Nálada v songu střídá náladu, melodie se na sebe nabalují, a když si myslíte, že píseň už znáte, dávno hraje něco jiného. Do toho se na vás neznámo odkud vyvalují divné zvuky, které jestli vám měly navodit husí kůži, tak svůj účel tedy splnily. A najednou jste uprostřed osmiminutové ódy na depku, a už nesedíte v kině, ale jste na nějakém divném místě, v divnou dobu. Tma ještě nezahalila celý kraj, ale všude je takové podivné přítmí, a když se z ampliónů někde nahoře začne ozývat divný hlas, který zpívá něco o strachu, skutečně strach máte. Zároveň ale cítíte pocit jakéhosi štěstí a podivné blaženosti. Protože odejít na věčnost nikdy nebylo krásnější."
V tom samém textu jsem "Sea Within A Sea" označila za "pravděpodobně nejlepší song této dekády". A pořád si za tím stojím. Píseň samozřejmě nikdy nepronikla do mainstreamu, ale podle mě je nádherným odkazem tehdejší alternativní kytarové scény i poctou těm, kteří ji předcházeli. Je to počin, který se rodí jednou za několik let. A já jsem vděčná, že jsem u této historické události mohla být.
"The track is called 'Sea Within A Sea'. The band of The Horrors..."
O zpěvačce Caroline Rose a její tvorbě bych vám ráda pověděla něco víc, ale faktem je, že jsem ji náhodně objevila na konci minulého roku a kromě jednoho singlu, který mi vygeneroval playlist na Spotify ("Jeannie Becomes a Mom"), ji prakticky vůbec neznám. Letos jí vyšla už pátá studiovka "The Art of Forgetting", která se podle všeho odlišuje od předcházejících počinů odklonem z popu k indie folku/rocku a artu.
Druhý singl "Miami" je dojemné rozloučení s neopětovanou láskou i nemilosrdné přijetí sebe sama. Uvědomění, že život nikdy nebude lehčí a my jím nakonec musíme nějak projít. Zavádí nás do pokoje kdesi v Miami, kam se i přes zatažené závěsy dere zlatavé floridské slunce a kde společně s hlavní hrdinkou konečně přijímáme odmítnutí druhé osoby...
"You know you never knew my worth. Honestly, neither did I."
"Měla jsem pocit, že jsem v sobě tak dlouho potlačovala emoce a snažila se vypadat v pohodě, protože jsem si uvnitř připadala jako totální vyděděnec. Zapomněla jsem, jak milovat sama sebe, a bylo to pravděpodobně docela srdcervoucí sledovat to," řekla o songu jeho autorka.
"This is the hard part, the part that they don't tell you about. There is the art of loving. This is the art of forgetting how." Nádhera.
Když jsem poprvé slyšela "Go", byl to jeden z těch nepříjemných WTF momentů. Směr, kterým se Grimes na svém novém materiálu ubírala, se mi absolutně nelíbil. Teda takhle. Proti popíku pochopitelně nic nemám, ale ten z dílny Grimes se mi prostě nezamlouval.
Stačilo však pár dalších poslechů, aby se skladba stala mou závislostí a úplně nejoblíbenějším trackem roku 2014. "Go" byla původně napsána pro Rihannu a podle toho taky zní. Jak už ale dnes víme, předznamenávala novou hudební éru této nevyzpytatelné kanadské hudebnice.
Singl se dočkal videoklipu z dílny Grimes a jejího bratra a také tentokrát uspokojil oko nejednoho náročného diváka. Sourozenecké duo se nechalo inspirovat videohrou "Metal Gear", filmovou sérií "X-Men" nebo "Dunou" Davida Lynche. Výsledkem je - dle jejich slov - abstraktní ekvivalent k "Božské komedii" Dante Alighieriho a jednotlivým kruhům Pekla.
Je to taky jeden z prvních songů, které jsem si v šestnácti od NIN pustila... Okej, to kecám. Úplně první byly "Dead Souls" a desky "With Teeth" a "Year Zero". "March Of The Pigs" je první věc, kterou jsem si pustila z éry starých NIN. Jak svému šestnáctiletému já nyní závidím; tak ráda bych to všechno zase objevovala od začátku!
"All the pigs are all lined up, I give you all that you want."
O něco méně si závidím ty temné časy, kterými jsem si tehdy procházela a kterým mi NIN (a třeba taky Joy Division, The Cure nebo Marilyn Manson) dělali hudební doprovod. Nehledejte za tím nic tragického, prostě se jen do mého života vkradla depresivní fáze. A už nikdy z něho nezmizela.
"March Of The Pigs" reprezentuje vzteklou, chaotickou a zběsilou tvář kapely. Skvěle ho doplňuje videoklip Petera Christophersona, který se točil na jeden zátah (ovšem na více pokusů). Dějový minimalismus v klipu vyvažuje na straně druhé jinak introvertní Trent, který je jako vždy při živých vystoupeních v amoku a odhazuje jeden mikrofon za druhým. Zkrátka NIN bez velkých uměleckých kliček, v celé své opravdovosti, odhalující tvrdé jádro uvnitř. Zajímavě mohla dopadnout i další roztočená verze klipu, jehož část můžeme znát alespoň díky DVD Closure.
Že je "Blue Weekend" ojedinělá deska, dokazuje i to, že se stále nemůžu rozhodnout, který moment mám na ní nejradši Je to punkrockový mejdan "Play The Greatest Hits"? Kalifornské pábení "Delicious Things"? Anebo otvírák "The Beach"? (Nebo něco úplně jiného?) Uznávám, takhle to mám s Wolf Alice pokaždé. S jejich alby žiju dlouhé měsíce/roky po vydání a v různých etapách života se nacházím v různých skladbách. Poslední měsíce u mě jednoznačně vede právě "The Beach".
"When will we three meet again? In thunder, lightning, in rain."
Pamatuju si to jako dnes. Byl slunečný páteční podvečer na začátku června před dvěma lety, když se mi do uší poprvé rozeznělo to jemné vybrnkávání. Seděla jsem na balkoně a pro ten vzácný okamžik jsem si nalila i nějaké levné víno z večerky. Nové album Wolf Alice po čtyřech předlouhých letech! Kolik věcí se za tu dobu změnilo. Když jsem poprvé poslouchala předcházející "Visions Of A Life", zrovna jsem u babičky uklízela. Dnes babička nežije a v tom domě jsem už pět let nebyla... Ale to je jiný příběh.
Teď jsme už v roce 2021 a já se zaposlouchávám do prvních tónů "The Beach", podle mě jednoho z nejlepších otvíráků, které jsem měla tu čest slyšet. Tehdy jsem ještě netušila, že stojím na okraji vzácného životního období překypujícího zážitky a radostí. (A jo, něco podobného jsem psala už tady, ale já za to nemůžu. Rok 2021 prostě takovej byl!) Den po vydání "Blue Weekend" jsem se ani nevím jak ocitla na šíleném večírku u někoho v bytě. Když jsem po desáté dopoledne v obzvláště parnou neděli mířila na bus domů, cestou mi v hlavě zněly všechny ty nové melodie a já litovala, že nemám sluchátka, abych si je mohla pustit. To byla taky první věc, kterou jsem po návratu udělala. Bála jsem se, že si kvůli následné kocovinové depce ty songy zase zprotivím. Jenže tenhle den byl jenom jeden z mnoha. Za týden byl už dávnou minulostí, protože se staly další věcí a já byla na jiných akcích a setkávala se s dalšími lidmi. A "Blue Weekend" mi byl ochotným soundtrackem do pozadí - ani to jsem toho červnového večera ještě nemohla tušit. Jak moc se mnou ta deska splyne. A že některé texty budou skoro doslova kopírovat můj život. Kolikrát se vám takové věci dějí?
"Let me off, let me in. Let others battle, we don't need to battle and we both shall win."
Zatím ale nechme za sebou fantaskní večírek kdesi v Los Angeles (nebo třeba v Praze), prázdný dům, který prosvětluje měsíční světlo, nebo kuchyň, ve které se tančilo na nejlepší hity. Zatím jsme stále na začátku. Na scénu rozvážně nastupuje kytara, přidává se hlas Ellie, která cituje první verše ze Shakespeareova Macbetha. Připojují se další nástroje, atmosféra se prohlubuje. Kytarová bomba pokojně tiká, až v druhé půli za doprovodu sboru a orchestru vybuchuje v grandiózní finále.
"The Beach" je songem o přátelství, odpuštění, radosti i smutku. "The Beach" je letní nadechnutí, podzimní nostalgie, zimní melancholie a jarní naděje. I close my eyes and imagine I'm not there...
.png)
Sedmiminutová punkrocková opera skládající se ze dvou částí Dead End a Justice. První vypovídá o drsném životě zkažené mládeže, druhá o ještě drsnějším zabásnutí a následném útěku. Klasická rock'n'rollová klišé? Jasně, že jo! Nebo jste si snad mysleli, že Cherie Curie přišla do Runaways z ulice?
Ten song je ale geniální, od konceptu až po text, a člověku se chce jen stěží věřit, že za ním stojí zrovna tyhle šestnáctileté muzikantky. A závěrečné vyvrcholení? Poslední scéna z Butch Cassidy and the Sundance Kid hadr!
Jak to, že tuhle skladbu skoro nikdo nezná!?
Pokud budete chtít být správným pankáčem, pravděpodobně budete mít na nohou glády, na batohu pár placek s britskými vlaječkami, všude budete vyřvávat, že "Sid Vicious byl nevinnej" a vaší nejoblíbenější písničkou bude profláklá "Anarchy In The U.K.", popřípadě "God Save The Queen" a její nooooou fjůčr.
Pokud budete chtít i něco víc než se jenom schovávat za drsnou pózu, třeba stát se skutečným posluchačem tohoto hudebního směru, pustíte si možná i další skladby z legendární placky "Nevermind The Bollocks". A třeba zjistíte, že největším hitem party okolo Johna Lydona aka Johnnyho Rottena není skladba vyzývající ke spasení královny nebo pojednávající o filozofii nachcat se a ničit, ale tahle vypalovačka. Vykradený riff od ABBY a text, který je dokonalým manifestem prázdné punkové generace, působivě dokazuje, jaká je v jednoduchosti síla.
"There's no point in asking, you'll get no reply. Just remember I don't decide."
Text nahoře psalo mé mladší já. Něco propracovanější od mého staršího já si přečtěte zde. Líp tu punkovou horečku už nepopíšu.
Na začátku desátých let (ano, vím, že podle jazykové příručky se tenhle termín moc nepoužívá, ale já ho používat budu, protože nechápu smysl toho ho nepoužívat) se na výsluní opět dostal synth-pop a všechny jeho odnože. Mezi nejvýraznější představitele z řad nezávislých muzikantů patřil kanadský projekt TR/ST (v začátcích uváděný jako Trust), který v roce 2012 debutoval deskou "TRST". Mezi jedenácti songy na ní vyniká více než šestiminutová "Sulk".
Noční město. Atmosféra vydýchaného a zakouřeného osmdesátkového klubu. Nekonečná párty. Tento klenot nesmí chybět v tanečním playlistu (nejenom) všech cool alternativců.
Pamatuje si na covidová léta? Já taky ne. Podle dochovaných zápisků to bylo ale prý celkem divné období. Rozhodně se k tomu ve svých vzpomínkách nebudu znovu vracet; nikdy. Život jde dál. Nebyl to ale jenom covid, který mě v roce 2020 trápil. A o té druhé věci vlastně taky už nebudu psát. Těšilo mě, tak zase u jiného příspěvku. (...) Teď vážně.
Poslední dny roku 2020 byly jedny z těch nejhorších mého života, čemuž se dnes můžu třeba smát, ale tehdy jsem to tak zkrátka cítila. Symbolicky byl vrcholem silvestr. Kdybych byla pozitivně naladěný člověk, nový rok vezmu jako nový start. New year, new me. Jenže takhle to v životě nechodí a odbitím půlnoci vaše problémy nezmizí. Začátek roku 2021 mám v mlze. Co se ostatně tak mohlo dít? Stále se nikam nechodilo, některé věci se neměnily a navíc z hlubin povstávala hrozba, že přijdu o práci. Idylka. Jedno zavzpomínání si tedy dovolím a na mé tehdejší rozpoložení vás odkážu sem. Jinak ale fakt netuším, co k tomu říct.
"Good days on my mind..."
"Good Days" americké zpěvačky SZA vyšel příhodně na konci roku 2020. Zasněný hudební podklad plný jemného vybrnkávání, ptáčků a dalších roztodivných zvuků vyvolává utopickou vizi lepších dnů, které jsme tehdy tak toužebně vyhlíželi. U mě by paradoxně mohl být spíše soundtrackem právě onoho prokletého jara 2020, protože i když se svět hroutil, já v lockdownové izolaci našla (aspoň na krátký moment) vnitřní klid.
"Všichni jsme strašně nešťastní a hledáme nějaké vyústění, záblesk něčeho nebo osobní mantru, která nás donutí pokračovat. Minulý rok jsem jenom kvůli karanténě ztratila minimálně tři kamarády, kteří se zabili nebo předávkovali. Já sama jsem během té doby úplně zešílela. Nezbývá mi nic jiného než věřit v lepší dny, protože pokud nepřijdou, co bude následovat? Nechám to vymknout kontrole? To nepřichází v úvahu," prozradila interpretka v rozhovoru s NBC News.
A i když jsem v roce 2021 skutečně na chvíli přišla o práci a duben / první půle května byly dost temnými dny, stejně to byla zvláštní doba plná naděje. Kromě toho, že jsem zoufale sháněla práci a po nocích nemohla spát, protože jsem počítala, jak dlouho mi ještě vydrží úspory, dělo se i něco hodně magického, co si dodnes nedokážu vysvětlit. (A nechci se o tom zatím nikomu svěřovat.) To něco bylo mou noční můrou a zároveň důvodem, proč třeba jeden den v dubnu jsem označila za nejlepší den svého života. (Ne, nebrala jsem drogy, lol.) Jednou se o tom někomu musím svěřit, protože jestli tohle nebylo důkazem, že nějaká vyšší síla existuje...
"Tryna free my mind before the end of the world. I don't miss no ex, I don't miss no text I choose not to respond."
V nejlepší den svého života jsem si pochopitelně pustila i "Good Days", vidím to jak včera. A pouštěla jsem si ho taky jindy, byla to dokonalá znělka jarních dnů. Protože dobré dny skutečně byly přede mnou. Popravdě? Možná (zatím) nejlepší mého života. Ach, kéž by i tohle divné životní mezidobí, kterým si právě procházím, bylo prologem k něčemu velkolepému...
PS: Pokud jste to z textu snad nepochopili, ten song je kouzelnej, takže si ho okamžitě běžte předepsat a dávkujte v pravidelných intervalech!
Yeah Yeah Yeahs se před nedávnem ohlásili s vynikajícím comebackovým singlem "Spitting Off The Edge Of The World", takže nastal ten správný čas oprášit jednu z jejich největších hitovek, dle mého skromného názoru dokonce tu nejlepší. Je kupodivu, že i když se jedná o jeden z nejzásadnějších songů mého života, který se na mém last.fm skví na krásném osmém místě, nemám k němu žádnou osobní historku. Vlastně to možná vůbec není k podivu - byla to temná doba mé pozdní puberty a já žila víc uvnitř než venku. If you know what I mean.
K Yeah Yeah Yeahs jsem se dostala díky Filteru, který zpěvačku Karen O označil za nejvíc cool ženu hudební scény. A když to napsal Filter, tak to musela být pravda. Bylo to něco jiného, než co jsem do té doby poslouchala. Bylo to neotřelé a sexy. Když ještě neexistoval Genius, poselství songů se řešila na Song Meanings, kde to někdo označil jako jasný song o prostitutce nebo o jedincích, se kterýma nikdo nechce spát. Džízus, lidi. Všechno nemusí být o sexu!
"You're a zero, what's your name? No one's gonna ask you, better find out where they want you to go."
Netřeba hledat tajné významy mezi řádky, vždyť je přece zjevné, že ta skladba je přesně o tom, co má v názvu - o nulách. Nickách. Prostě loserech. A kdo z nás se tak už někdy necítil? Já na střední třeba neustále. Skvělé je, že "Zero" nepůsobí jako sůl do rány vašeho loserství, ale naopak vás nakopává k činu, ať už k jakémukoliv. Čím déle do vás Karen O hustí, že jste nuly, tím víc ve vás sílí zdravý vztek a chcete jí ukázat, že to se teda paninka mýlí!
"Chceme otřást neotřesitelným, rozhýbat věci, a takového ducha má právě 'Zero'. Vzkazuje vám: 'No tak, člověče! Projevuj emoce, uteč. Ať už cítíš cokoliv, poddej se tomu!'" odhalila hudebnice v rozhovoru s Clash pozadí písně. Tak co, what is the cure? HOPE NOT!
